Každý kouč nebo manažer ví, co to znamená, jsouli jeho lidé demotivováni „blbou náladou“, ať už vyvěrá z čehokoli, zvláště však ze zupáckého tlaku shora. To se pak mění všechno zlato v hlínu a výsledky jsou i při nejlepší vůli nevalné. Ve sférách výkonnosti byly tudíž aparáty majitelů, pohůnků a dohlížitelů lidské práce vyvinuty různé formy podněcování individuální i kolektivní energie ve prospěch „našeho vítězství“ a – jejich zisků.
Politická moc však vyvinula také negativní motivaci pro ty případy, kdy se lidská energie vzpíná k pokusu ovládnout výsledky a podmínky své práce, ustavit se jako kouč i manažer sebe samé, jako vlastník Země, stvořeného bohatství i vytvořených hodnot. Demotivace vyvinutá oligarchiemi či polyarchiemi (jak nazval pluralitu západních soutěživých oligarchií Roald Dahl) se v takovém případě náhle zjevuje jako nahá moc, která se nezastaví před ničím. Často si ovšem vybírá zástupné cíle a staví zdi a koncentrační tábory pro „cizí“, aby se předvedla vlastním lidem.
Jeli moc konfrontována se společností a jde už do tuhého, musí proti našincům použít ještě působivější demotivační šok. Má to pak po čertech těžké, protože se vždycky ukáže, že jen hrstka lidí chce být pány našeho osudu. Ale sebezáchovné chvaty si nacvičuje dlouho – je o tom celý dějepis.
Tak například anglické selské povstání Wata Tylera, které vypuklo koncem května 1381, otřáslo panujícím systémem v samotných základech, totiž v reálném poměru sil a v té nejpodstatnější otázce, v otázce moci. Když městský plebs otevřel brány Londýna povstalecké armádě, musel dvůr Richarda II. vyrukovat s ústupky, riskovat a manévrovat. Král řečnil přímo k sedlákům, sliboval splnit stále radikálnější požadavky a jednal i se samotným Tylerem. Při druhém jednání byl však vůdce rebelů úkladně zavražděn. Král srdnatě oznámil zástupům, že jej právě pasoval na rytíře. A označil místo, kde měla jednání pokračovat. Český historik František Šmahel shrnul závěr revolty takto: „Povstalci se poslušně odebrali na určené místo k dalšímu jednání, a když spatřili hlavu svého vůdce naraženou na kopí, podlehli panice a na kolenou očekávali svůj další osud.“
Tento takřka archetyp sociálního konfliktu a jeho mentálních i politických důsledků jsme nedávno viděli při jednáních nadstátních aparatur moci s Alexisem Tsiprasem. Přitom jsme se jen tak mimochodem demokraticky dozvěděli, že se z rozprav různých pseudoorgánů (například Euroskupiny), při nichž se rozhoduje o osudech milionů lidí, ani nepořizuje zápis. A že nejsou vázány žádnými jednacími pravidly.
Novověk se od středověku (alespoň zatím) liší v tom, že řecký premiér nebyl fyzicky zlikvidován. Stal se ovšem – byť jen z hlediska „radikální levice“ – politickou mrtvolou. Jeho hlava byla nabodnuta na pomyslné eurokopí a po celém starém kontinentu teď levicová chasa svinuje prapory, s nimiž ještě v červenci netrpělivě čekala na nastávající rozhodující bitvu a na nichž zlatými písmeny stálo: „Jiná Evropa s Tsiprasem.“ Ten byl mezitím královstvím globálních financí de facto pasován na rytíře – prošel iniciačním obřadem neoliberálního kapitalismu. „Z enfant terrible evropské politické scény je tak nyní hlavně odstrašující příklad pro radikály z jiných zemí,“ napsal ekonom Lukáš Kovanda. Že by i dnes radikálové podlehli panice a teď na kolenou očekávali svůj další osud?
Je to samozřejmě složitější. Vítězoslavný ryk z moderních kazatelen zvaných média (tedy „zprostředkovatelé“, rozuměj: zprostředkovatelé nadvlády) byl příznačný. Opětovné Tsiprasovo vítězství 20. září jimi nebylo vyloženo ani jako výsledek dezorientace, ba paniky řecké veřejnosti, ani jako lidový mandát k druhému pokusu o protiúsporné směřování první Tsiprasovy vlády. Podle mnoha mediálních expertů šlo v těchto volbách o výraz pokory Řeků před pravidly neoliberální Evropy, o výraz jejich pokání za to, že přisluhovali levicovému experimentu, který beztak zlé časy ještě zhoršil. Že si řecký lid – když se to vezme kolem a kolem – odteď nepřeje nic jiného, než aby si uchoval euro a byl dřen bez nože někdejším levičákem, čerstvým to rytířem Trojky.
Když o čtrnáct dní později, v neděli 4. října, získala v portugalských volbách nejvíce hlasů a křesel v parlamentu pravicová koalice Pedra Passose Coelha Portugalsko vpřed, která čtyři roky vládla divému škrtkabinetu, mohli jsme číst i titulek: „Portugalci zvolili úspory a reformy.“ A pod ním ještě polopatické vysvětlení, že „voliči souhlasí s kurzem“, který vláda v minulém období nastolila.
Je možné namítnout, že Řekové byli v rychlém tempu machiavelisticky dostrkáni na lopatu třetího spořivého memoranda a politické procitnutí z tohoto fatálního omylu je teprve čeká. Nebo lze upozornit, že ze samého znechucení ve značné míře vůbec nevolili, potažmo potrestali všechny proúsporné strany úbytkem statisíců hlasů.
Ještě zřejmější jsou podobné námitky v případě Portugalska. Vždyť Coelhova pravice se 104 poslanci vlastně nezvítězila, i když byla první na pásce. Levý blok, portugalské alter ego Syrizy, od minulých voleb svoji sílu zdvojnásobil. Socialisté pod vedením Antonia Costy opustili proúspornou politiku svého expředsedy Josého Sócrata (trestně stíhaného podvodníka) a získali druhý nejvyšší počet hlasů. A protože stále ještě existují komunisté (v koalici se zelenými), získala portugalská levice úhrnem 120 poslaneckých křesel. Jak je potom možné tvrdit, že „Portugalci zvolili úspory“?
Ne, čirá lež to není. Nahá moc vyslala signál vyjevující její podstatu. V oblaku holubičích ideologií se zableskly vyceněné zuby, na které stále ještě nejsme připraveni. Tak jako nebyli připraveni povstalci Wata Tylera na svého nemilostivého krále z Boží milosti.
Autor je politický komentátor.