Finsko, gender a historie

Čeští čtenáři měli v posledních letech možnost seznámit se s různými oblastmi finské literatury: s populárními tituly, ale i s texty, které mají ve Finsku status současné klasiky. K mezinárodně nejúspěšnějším dílům současných finských autorů patří historické romány psané ženami – z těch přeložených do češtiny můžeme jmenovat Rozkaz (2003, česky 2013) Leeny Landerové, Očistu (2008, česky 2010) Sofi Oksanenové a Porodní bábu (2011, česky 2015) Katji Kettu. Tyto tři romány dobře ilustrují témata, kterými se finský historický román v současnosti zabývá.

Ženský pohled

Není překvapivé, že do kánonu finské národní literatury patří právě mnohé historické romány. Stejně jako v jiných zemích i ve Finsku se tento žánr od 19. století velmi konkrétně podílel na budování národní identity a vytváření národní historie. O románech jednoho z prvních (švédsky píšících) finských romanopisců Zachrise Topeliuse se dá bez přehánění říct, že finskou historii spoluvytvářely. Ovšem zatímco Topelius je ve Finsku považován za klasika historického románu už od konce 19. století, jeho předchůdkyně Fredrika Runebergová získala tento status až o sto let později – tedy relativně nedávno. Runebergová totiž ve svých historických románech volila explicitně ženský úhel pohledu, což je okolnost, která bránila jejich přijetí do finského literárního kánonu. Naopak v současné době ženský úhel pohledu v historické literatuře téměř dominuje, což je v souladu s mezinárodním trendem reflektovat dějinné události z hlediska marginalizovaných společenských skupin, otevírat dosud opomíjená témata či dokonce vybízet k přehodnocování minulosti.

Předmětem dialogu mezi historickým románem a historickými vědami jsou ve Finsku od druhé poloviny 20. století především dvě traumatické a zároveň silně kontroverzní události. První z nich je občanská válka z roku 1918 mezi „rudými“, usilujícími o komunistický puč, a „bílými“, kteří převratu zabránili. Druhou představuje druhá světová válka, která byla ve Finsku sledem dvou konfliktů se Sovětským svazem: takzvané zimní války, kdy se Finsko bránilo sovětské agresi, a války pokračovací (v letech 1941 až 1944), během níž Finsko bojovalo proti Sovětskému svazu po boku Německa. Působivé paralely mezi dávnou historií a druhou světovou válkou obsahoval už Egypťan Sinuhet (1945, česky 1965) Miky Waltariho. Diskusi o nutnosti přehodnocení pohledu na obě finské války vyvolaly v padesátých a šedesátých letech historické romány Väinö Linny.

Vlčí čubky

Tyto debaty trvají dodnes. Leeny Landerová ve svém Rozkazu, odehrávajícím se za finské občanské války, vypráví příběh představitelky ženských „rudých gard“, které vítězná strana po válce démonizovala a dokonce hlásala, že tyto „vlčí čubky“ nemají být považovány za lidské bytosti a mohou být beztrestně likvidovány. Několik let po vydání románu vyšly dvě obsáhlé studie z pera finských badatelek, které se otázkou „rudých“ gardistek zabývaly v rámci historického výzkumu. V beletristickém i vědeckém zpracování je jedním z ústředních témat násilí, kterému byly ženy vystaveny během válečných událostí i bezprostředně po nich.

Toto téma vystupuje do popředí i v mezinárodně úspěšném románu Katji Kettu Porodní bába. Příběh se odehrává během takzvané laponské války (1944 až 1945), kdy se ze spojeneckých německých vojáků na území Finska stali nepřátelé. Zatímco zimní válka je příběhem o finském hrdinství, pokračovací válka je už problematičtější, ale opravdu ožehavým tématem je právě válka laponská. Prostředí Laponska, šamanské „dědictví“ hlavní hrdinky i sugestivní užití místního dialektu vedlo k tomu, že se v souvislosti s Porodní bábou hovořilo o severské variantě magického realis­­mu. Objevily se však také výtky ohledně historických chyb a nepřesností.

To je ostatně i případ finsko­estonské autorky Sofi Oksanenové, jejíž Očista nicméně získala řadu finských i mezinárodních literárních ocenění. Na rozdíl od Landerové a Kettu, které čerpají z historie Finska, zaměřuje se Oksanenová na dějiny Estonska. Soustředí se především na období sovětské okupace Pobaltí v průběhu 20. století. Perspektiva ženy jí přitom dovoluje rozvinout paralelu mezi sexuálním mučením žen za sovětského teroru a obchodem se ženami z postkomunistických zemí v devadesátých letech 20. století. Oksanenová se navíc podílela i na publikacích, které v duchu historické esejistiky pojednávaly o období sovětské okupace Estonska. O tom, jak silně je žánr historického románu stále spjat s národním cítěním, vypovídá právě rozporuplná recepce jejích děl v Estonsku. Autorky se zastali i někteří literární badatelé, kteří prohlašovali, že na beletristické dílo nemohou být kladeny požadavky „historické pravdivosti“. Přitom sama autorka se zodpovědnosti za faktickou pravdivost své literární výpovědi o estonských dějinách nijak nezříká, zároveň se však zdůrazňuje genderový aspekt svého autorství i obsahu svých románů.

Okraje a menšiny

Historii ve svém díle reflektují i mnohé další současné finské autorky v románech přeložených do češtiny a často obtížně žánrově zařaditelných. Příkladem je prvotina Leeny Parkkinenové Na řadě je Max (2009, česky 2014), příběh o identitě a jinakosti situovaný do Evropy mezi světovými válkami. Pro českého čtenáře je bezesporu zajímavý Zmrzlinář (2012, česky 2014) od Katri Lipsonové, odehrávající se v Československu od čtyřicátých do devadesátých let 20. století. Z literárního hlediska je z těchto děl patrně nejpozoruhodnější próza Kristiny Carlsonové Zahradník pana Darwina (2009, česky 2011). Jedná se o jakousi beletristickou sondu do historie idejí, která je zároveň působivým příběhem o tragice lidských osudů.

Lze si jen přát, aby se české publikum mohlo seznámit také s finskými autorkami a autory historických románů napsaných ve švédštině – z perspektivy švédsky hovořící menšiny Finska. Knihy spisovatelů, jako jsou Ulla­Lena Lundbergová nebo Kjell Westö, zprostředkovávají na vztahy mezi žánrem historického románu, literární klasikou a národní identitou přece jen poněkud odlišný pohled. A úplně jinou perspektivu by poskytla díla autorek sámských, například Kirste Paltto, vypovídajících z pozice kolonizované menšiny.

Autorka je literární kritička a překladatelka.