V českém literárním provozu se před nějakou dobou etabloval nový evergreen – debata na téma literatury se zájmem o aspekty genderu. Tato debata se zdá bezbřehá, i když se zabývá pouze takzvaným ženským psaním. To je některými mužskými kritiky definováno jako psaní zjitřeně citové, poznamenané blíže neurčenou emoční drásavostí či trpící jakýmsi sebestředným zamlžením. Ať už je to celé nesmysl či nikoliv, slovo „feminismus“ v této debatě kupodivu nefiguruje zdaleka tak často, jak by se v souvislosti s genderem dalo očekávat. Jako by ono diskutované ženské psaní bylo výhradně jen věcí první signální a vlévalo se nekontrolovatelně autorkám do textů jako nějaká živelná rodová lymfa, jako samičí mlezivo těch, jež se neprozřetelným řízením osudu změnily v píšící monstra.
Ohraný koncept ženskosti jako iracionality, v lepším případě spontaneity, v horším nekázně a tekutého blivajzu z toho trčí jako koště ze siluety domovnice, a jestli i tahle čůza píše, tak se to nakonec dalo čekat. V jistém smyslu možná píše i vidoucně (touhu psát jako žena, ať už to má znamenat cokoli, deklaroval například norský autor Tomas Espedal či u nás Marek Šindelka), zatímco v jiném zcela nedostatečně. Ať tak či onak, jde o blivajz nezáměrný, plynoucí z rodové danosti, tak jako se prdí do polštáře – jen si to zkuste nějak řízeně modulovat.
Nosnější než zabývat se genderem v české literatuře jakožto důsledkem jakéhosi autorského čurání, typického pro jedince s dvěma chromozomy X, by mohlo být zaměření na způsoby práce s textem, jež potvrzují, napadají či jen registrují genderové stereotypy. Nejzajímavější ze všeho pak je podívat se pod prsty autorům, kterých se tato tematika zdánlivě vůbec netýká, protože přece píší „normálně“, tedy věrni spásné myšlence, že na gender sere pes.
Začít se dá namátkou u toho, jak se v těchto textech zachází s mužskými a ženskými postavami. Zatímco ženské postavy mají obvykle funkci erotických objektů, matek, přítelkyň či dcer, tedy je definuje vztah, u mužských postav převládají vlastní cíle, ambice, životní strategie. Jako pouhý „objekt touhy“ se mužské postavy nevyskytují, barvotiskovými postavami žen je naopak běžně zamořené i to, co nazýváme kvalitní literaturou.
Rod se odráží i v rozdílném spisovatelském image. Zatímco spisovatelé se na fotografiích myslitelsky mračí, u spisovatelek je mnohem častěji očekáván a vyžadován úsměv. Liší se i otázky kladené publikem. Například: Jak skloubíte psaní s rodinou? Proč píšete především o ženských hrdinkách? Čelili někdy spisovatelé dotazu, proč píší především o mužích? Otázka, proč píše autorka především o ženách a zda by si „nechtěla zkusit něco jiného“, přitom patří k běžnému repertoáru autorských čtení.
Jako by texty zalidněné mužskými postavami odrážely život „jako takový“, tak nějak bez přívlastků, zatímco texty s důrazem na ženské postavy jako by hovořily pouze o jeho výseku, o speciálním „světě žen“.
Ještě jinak. Nad hypotetickým článkem „tři ženské debuty letošního podzimu“ by se pozastavil málokdo, strkat do jednoho pytle tři spisovatele jen proto, že jsou muži, aniž by jejich tvorbu něco spojovalo, je jen těžko představitelné. Jinou variací na stejné téma jsou literární panely. Pokud je na programu panel se čtyřmi autorkami, nešlápneme pravděpodobně vedle, tušímeli za tím ambici organizátorů iniciovat debatu na nějaké „ryze ženské“ téma. O panelové diskusi, jíž se účastní pouze muži, nemůžeme předem říct nic. Přitom v počtech to není, autorů a autorek je dnes zhruba stejně. Rozdíl je jen v odlišné míře přiznané výpovědní hodnoty.
Mýlímli se, tím lépe pro věc samu, pokud ne, pojďme se příště místo u „ženského psaní“ zastavit třeba u sexismu literárního provozu.
Autorka je spisovatelka.