Rok 2015 byl ve Francii nejen rokem džihádistických atentátů, ale na podzim uběhlo i deset let od nepokojů na předměstích, která bývají skloňována v souvislosti s terorismem. Prožívá Francie v posledním roce dystopii a život po konci světa se tam stal novou normou, jak naznačují různé komunikační kanály? Jaký vztah k současné situaci mají události z doby před deseti lety?
Poslední satira spisovatele Michela Houellebecqa Podvolení (Soumission, 2015), spěšně přeložená v navýsost islamofobním roce i do češtiny, ukazuje Francii blízké budoucnosti, v níž politický islám zvítězil a řada problémů, s nimiž se republika chronicky potýkala několik posledních desetiletí, se vyřešila vypuštěním džina z lahve. Na předměstích už není nezaměstnanost, protože ženy přestaly chodit do práce. Nad drogami a kriminalitou se zavřela poklidná zelená hladina. Realita současného (možná přechodného) období je ale stále rozbouřená. Posun v zobrazování předměstí (banlieue) je znát i v současné kinematografii. Zatímco Kassovitzova Nenávist (La Haine, 1995) oživovala ještě poslední vzpomínky na relativní soudržnost dělnických blancblackbeur předměstí osmdesátých let, letošní vítěz z Cannes, Dheepan Jacquesa Audiarda, je ukazuje jako bezmála dějiště občanské války, v níž může důstojně přežít jen nejsilnější štika v rybníce s praktickými zkušenostmi z tamilských guerill.
Apokalypsa v praxi
Sociolog Loïc Wacquant dává tuto degradaci banlieue do souvislosti s úpadkem francouzského sociálního státu. V osmdesátých a devadesátých letech psal Wacquant o hyperghettu ještě pouze v souvislosti s USA, ve druhém tisíciletí už neváhal poukazovat na obdobné motivy absolutního urbánního rozkladu a zmaru ve Francii. Jeho katastrofické vize pak potvrdil právě výbuch násilí na předměstích na podzim roku 2005.
O deset let později je situace ještě mnohem tísnivější, protože ve všeobecné debatě o banlieue zvítězila především náboženská a další identitární témata. Ta si nechali vnutit nejen Hollandovi socialisté, kteří v regionálních volbách v prosinci 2015 uzavřením koalice proti Národní frontě napomohli k posvěcení Sarkozyho návratu z politického záhrobí, ale i další politické subjekty, nevyjímaje některá sociální hnutí vycházející jak z lidskoprávního, tak i levicového podhoubí. Jejich stoupenci pak mívají tendenci klást rovnítko mezi sociální marginalizaci a radikalismus a hovoří o tom, že džihádismus vyrůstá především z chudoby. Skoro až novozákonní snaha identifikovat největší míru utrpení v současné společnosti, a vysvětlovat tak motivace pro zločiny opomíjí myšlenku na důvody, proč se takto neradikalizují všichni, nebo alespoň velká část trpících, jichž jistě není na předměstích málo.
Skutečností zůstává, že politický islám ve svých různých formách dokáže některé mladé z banlieue úspěšně oslovovat. Orientalista a religionista Gilles Keppel v této souvislosti píše o třetí generaci mladých francouzských muslimů a muslimek, kterou sice nelze jako celek ztotožňovat s džihádisty, ale její důraz na individuální prožitek, tolik rozdílný od lidového „islámu otců“ a politického, ale nikoli ještě wahábbistického „islámu bratrů“, je v symbióze s aktuální strategií džihádistických skupin. Jak napovídají některé z profilů atentátníků a jejich kompliců, otištěných během listopadu a prosince v Le Monde, seberadikalizace této generace konvertitů v zásadě odpovídá dalšímu kroku na cestě předměstskou nudou, jež je průběžně zpestřována vodkou, hašišem, šikanou a počítačovými hrami. Jejich „apokalypsa v praxi“ čerpá jak z estetiky hry CounterStrike, tak i z opovrhování lidskými bytostmi. Z drog a chlastu si pak berou především rozjitřené emoce a pocuchané nervy. Na druhé straně ale není možné klást rovnítko mezi džihádismus a banlieue, protože řada atentátníků a bojovníků Dáeše nepochází nebo nepocházela ani z předměstí, ani z chudých rodin a jejich chování nelze vysvětlovat jinak než krizí identity, opět nikoli výlučně charakteristické pro potomky migrantů.
Použijte vysavač Kärcher
Co ale z celé situace vyvstává především, je nový důraz na roli státu a jeho bezpečnostní agendu. Současný výjimečný stav možná není zcela typickým pozůstatkem státu v jeho sociální podobě, nicméně je výsostnou doménou státu jako takového a tematiku bezpečnosti lze evidentně spolehlivě zahrnout i do repertoáru parlamentní levice. Paternalismus bezpečnostní „levice“, ve Francii zosobněné jedním malým Kataláncem, v Česku pak jistým Plzeňákem libujícím si v kravatách značky Burberry, tak úspěšně navazuje na praxi nastolenou už Sarkozym, který v reakci na nepokoje z podzimu 2005 prosazoval vyčištění banlieue od chátry za pomoci strojů značky Kärcher. Militarizace každodenního života na předměstích, stejně jako na schengenské hranici, pak samozřejmě postihne daleko více běžné občany, kteří si kvůli kontrolám budou muset přivstat na cestu do práce, než džihádisty poschovávané v anonymních bytech.
Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.