Nenaslouchat nepříteli

Vaše poslední kniha se jmenuje Občanská válka jako literární móda. Co tuto módu v uplynulém dvacetiletí vyvolalo?

V první řadě je potřeba připomenout, že španělský přechod od frankismu k demokracii byl založen na paktu mlčení a zapomnění. Lidé byli nuceni dívat se jen do budoucnosti a neotevírat staré rány. Španělská společnost přechodu k demokracii se zrodila se strachem Lotovy ženy v těle: bylo zakázáno ohlížet se, abychom se neproměnili v solný sloup. To, že náhle vycházelo tolik románů o občanské válce, které toto mlčení zdánlivě prolamovaly, vypadalo jako skvělá zpráva. Záhy se však ukázalo, že ve většině těchto próz není občanská válka ničím víc než kulisou.

Znamená to, že tyto romány ve skutečnosti neberou historii vážně?

Jsou to historické romány bez historičnosti. Občanská válka v nich plní funkci protikladu současnosti. Konfliktní minulost slouží k úniku z přítomnosti, která je považována za monotónní a šedivou. Je to jako třpytivé zrcadlo, o němž mluví Jameson v knize Postmodernismus aneb Kulturní logika pozdního kapitalismu. Pokud nahlížíme do těchto románů, abychom uviděli odraz své tváře, svou historii, oslepující záblesk světla nám znemožňuje se v zrcadle poznat. Světlo nás okouzluje, tak jako nás okouzlují a baví tyto romány. Nemožnost uvidět svůj odraz, najít sebe samé v dějinách, nakonec deaktivuje naši historickou zkušenost a následkem toho vnímáme minulost jako mytické období, které s námi nemá nic společného – jako uzavřenou epochu. Ta ale ve skutečnosti zůstává velmi otevřená.

V každém případě jsou tyto prózy velmi úspěšné a čtené…

Tyto romány měly úspěch, protože španělská společnost se koncem devadesátých let začínala mobilizovat a dožadovat poznání své minulosti. Historická paměť vstoupila do politické agendy. Příslušné romány podchytily existenci tohoto společenského neklidu a pokoušejí se ho zmocnit, aby deaktivovaly jeho emancipační a revoluční potenciál. Tak stalo téma občanské války literární módou, ale válka je pouze atraktivní scenerií, takřka exotickou, každopádně velmi vzdálenou naší přítomnosti.

Některé z románů, které ve své práci rozebíráte, vyšly také v českém překladu – například Vojáci od Salaminy Javiera Cercase. Platí výše řečené i pro tuto knihu?

Ano, i tady sledujeme depolitizaci historického konfliktu, a to prostřednictvím subjektivizace nepřítele. Slavoj Žižek v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška říká, že nejhloupější nápad, jaký kdy slyšel, je v neoliberalismu rozšířená idea nepřítele jako někoho, komu jsme nedostatečně naslouchali. Protože kdybychom ho vyslechli, pak bychom ho subjektivizovali, humanizovali a viděli bychom ho nikoliv jako jiného, ale jako někoho, kdo se nám podobá. Román Vojáci od Salaminy je na této ideji postaven: naslouchá verzi jednoho ze zakladatelů španělského fašismu Rafaela Sáncheze Mazase a následně uvádí do chodu mechanismus subjektivizace, který nám umožňuje identifikovat se s ním, soucítit s ním, cítit určitou spoluvinu. Tento mechanismus fašistu politicky deaktivuje. Román dosahuje toho, že nevidíme Sáncheze Mazase jakožto fašistu, ale jako člověka s vnitřními konflikty a rozpory. Je koneckonců jako my. Nutná a radikální otázka, kterou se snaží položit má kniha, zní: opravdu je jako my? Podle mě nikoliv, a proto se domnívám, že nemáme občanskou válku depolitizovat, ale snažit se pochopit politický a sociální historický konflikt, který ji rozpoutal.

Prozaik a esejista Andrés Trapiello říká, že „fašisté vyhráli válku, ale prohráli dějiny literatury“. Souhlasíte?

Ne, s touto větou zcela zásadně nesouhlasím. Trapiello a další kritici a prozaici vyvinuli obrovské úsilí, aby bránili fašistické spisovatele, dle jejich názoru neprávem zapomenuté, a chtějí po nás, abychom přestali myslet na události roku 1936 a hodnotili tyto autory literárně. Prý je potřeba číst je jakožto spisovatele, aniž bychom měli na paměti jejich ideologii. Proto může Trapiello říkat, že fašisté vyhráli válku, ale prohráli dějiny literatury. To ovšem není pravda, především proto, že španělský literární kánon dvacátého století byl vytvořen během frankismu a přechod k demokracii neudělal nic nebo jen velmi málo pro to, aby ho zpochybnil.

Kdo je tedy v literárních dějinách tím poraženým?

Poraženými jsou všichni ti autoři, kteří byli během občanské války zavražděni nebo byli nuceni odejít do exilu, takže jsme neměli možnost přečíst si jejich díla. Paradigmatickým případem je Luisa Carnés, autorka zapomenutá hned dvakrát, jelikož jde o ženu a navíc komunistku. Její výborný román Tea Rooms vyšel v roce 1934 a nového vydání se dočkal teprve před několika týdny. Podobně jsou na tom autoři generace sociálního realismu padesátých let, jako byli Armando López Salinas nebo Jesús López Pacheco. Zbývá tedy spousta práce, spousta literární paměti, kterou je třeba zachránit.

Píšete, že depolitizace současných románů nahrává těm, kteří ve válce zvítězili. Vzniká však v dnešním Španělsku také otevřeně fašistická či falangistická literatura?

Jediným autorem, který se víceméně otevřeně přihlásil k falangismu, byl letos zesnulý Manuel Maristany, autor knihy Ošetřovatelka v bitvě u Brunete. V tomto románu jsou přítomné všechny mýty o Frankově křížové výpravě. Například že španělská republika přinesla chaos, a země proto potřebovala „nápravu“, tedy vojenský puč, aby byl obnoven pořádek. Nebo že republika byla pouhý satelit Sovětského svazu, že ve Španělsku probíhala komunistická revoluce, kterou povstalci zarazili, a tak dále. Tyto mýty tvořily součást fašistické propagandy, která měla ospravedlnit puč. Důkladní historici, jako byl Herbert South­worth, dávno prokázali jejich lživost. Přesto jsou nadále reprodukovány v románech autorů jako Antonio Muñoz Molina nebo Andrés Trapiello.

Jak na vaši kritiku reagují samotní spisovatelé?

Nejčastější je lhostejnost. Literární a kulturní diskuse je ve Španělsku velmi slabá. Kritika tu nikdy neplnila svou funkci. Omezovala se na vychvalování děl hlavního proudu literatury a zneviditelňování disentních, kritických, kontrahegemonických diskursů. Lhostejnost je totiž účinnější než konfrontace idejí.

Nedávno jste však vedl ostrou polemiku s velmi populárním prozaikem Arturem Pérez­Revertem, který byl rozhořčen, že „mladý marxista“ chce „vyhlašovat pravidla, jak napsat historický román“.

To je jiný případ, protože jeho dílu se moje kniha nevěnuje. Reverte tvrdí, že odpovídá na článek, který jsem publikoval v internetovém deníku El Confidencial pod názvem Desatero přikázání, jak napsat román o občanské válce, ale mám podezření, že ve skutečnosti reaguje na jiné dva mé články z téhož deníku, kde jsem kritizoval jeho zkrácenou verzi Dona Quijota pro mládež a jeho knihu Občanská válka – vyprávění pro mladé. Pochopil, že je vyzýván, ale místo aby proti mým argumentům postavil své, sáhl k osobním útokům. Za takových podmínek se diskutovat nedá. Je to však běžné: autoři spjatí s „režimem roku 1978“ nejsou zvyklí diskutovat, protože byli neustále vychvalováni. Pokud je najednou někdo kritizuje, nevědí, jak reagovat, a tak se urážejí. Domnívám se, že to souvisí s nedostatkem demokratické kultury, a věřím, že čas to spraví.

Nakolik může akademický kritik naplňovat maximu Waltera Benjamina, podle něhož je kritik „stratégem v literárním boji“?

Této první z třinácti Benjaminových tezí o kritice se snažím držet, jak nejlépe dovedu. Je totiž jasné, že třídní boj probíhá i na literárním poli, a to v tom smyslu, že tu jsou literární diskursy, které reprodukují a legitimizují ideo­logii vládnoucí třídy – jako je tomu ve zmiňovaných románech, které nazývám „romány ne­ideologie“ – a pak je tu literatura, která této ideologii oponuje. Což znamená, že také literatura se účastní ideologického boje, a kritikovým úkolem je na to poukazovat. Jak kritika, tak literatura se tedy vždy staví na některou stranu. Na poli kritiky neexistuje neutralita, a proto si musíme být vědomi toho, z jaké etické, morální a politické pozice autoři vycházejí. Ten, kdo píše, se vždy staví na určitou stranu. Proto je důležité připomenout, co dodává Benjamin v druhé tezi: „Kdo si nemůže zvolit stranu, musí mlčet.“