Nemajetní

„Vidláci nemohou vystát pány,“ říká, „ale nenávidí i jeden druhého.“

„Alecskové nejsou vidláci?“ ptám se.

„Nikdy nebyli. Přišli ze Slatin. My nejsme jako oni. Když jeden vidlák vyblije, co snědl, druhý to okamžitě sežere, aby nic nepřišlo nazmar,“ říká máma. A uplivne si. Máma moc plivat neumí. Plivat se musí rovně. Jako šipka. Máma plive, že ji k tomu nutí zvedající se žaludek. Je jí na zvracení. Cítí, jak jí hořkne patro. Pálí ji žaludeční šťávy. Jenže nemá co vyplivnout. Skutečně plivat dovedou jen mužští. Rovně a ostře. Husté žluté plivance. Co je, když uschnou, skoro ani seškrábat nejde. To bude asi tabákem.

„Tohle jsou všecko vidláci, nevědí, co je to plýtvat. A nevědí ani, co je to snívat. Když si všimnou, že se některému mrněti zdá sen, nenechají ho spát, dokud se to neodnaučí. Velcí to obvykle tají, ale stejně se na to přijde. Ani dospělému nedají pokoj tak dlouho, dokud na to nedoplatí. Velcí to tají. Ale děti jsou ještě neopatrné a ujede jim pusa. Vidláci hned vědí, co proti tomu mají dělat.

‚To si musí děcko odvyknout,‘ říkají.

A pak jednou, když už je tak strašně ospalé, že se neprobudí, ať jím třesou, jak třesou, přinesou černou kočku. Musí být černá, to je důležité. Nejlepší je kotě. Potom to kotě pevně zašijí do těsného a malého pytlíčku, aby se nemohlo vrtět, a u uší spícího dítěte je utlučou…“

„To ale není pravda, že ne?“ ptám se mámy.

„Ale to se ví, že je to pravda. A nepospíchají s tím, dělají to pomalu. Protože vidláci dělají všechno rozšafně. Bez vášní. Stejným tempem ubíjejí i černou kočku. Pomalu a s nudou ve tváři. Bez nadšení. Jako když pracují. Musí, tak jakáž pomoc. Protože nemají rádi radost. Radost z dobře vykonané práce. Tu oni neznají. Chtějí, aby se ospalé děcko neprobudilo, ale aby slyšelo, jak kotě trpí. Aby do sebe nasálo ten kočičí strach ze smrti.

Vymlátí mu sny z hlavy, tak tomu říkají. Obstoupí ho kolem dokola, každý s tou krátkou třešňovou holí, kterou vytloukají jádra ze středů slunečnic, a utlučou kočku k smrti,“ říká.

„Opravdu?“ ptám se a nechci tomu věřit.

„To bych řekla! Konec hole mají řemínkem se smyčkou připoutaný k zápěstí. Ve spáčově obličeji to zaškube, a pokud si s utloukáním kotěte dávají dost načas, tvář se mu dočista zkřiví. Podle toho poznají, že trápení nebude bezvýsledné. Stojí v kruhu a pozorují zašitý pytlík. Tlučou do něho na polštáři, údery jsou tiché. Začnou z něho téci tenké stružky krve. Kočka ještě občas mygne tlapkou. Tehdy jí chce každý zasadit ještě jednu poslední ránu. Tlačí se tam a odstrkují jeden druhého jako jindy. Sledují, kdy sebou to nešťastné zvíře trhne naposled. Protože radost jim dělá jedině smrt.

Když kotě vypustí duši, spáčova tvář se vyhladí.

‚Tak teď se z něho vykouřily sny,‘ šeptají jeden druhému.

‚Chvála Bohu.‘ Matky se konečně mohou upokojit. Teď už snad s děckem nebudou potíže. ‚Nebudem se kvůli němu muset před celou vesnicí stydět,‘“ říká máma. Oči jí potemněly. Nevím, koho nenávidí.

„Já už jsem u toho taky jednou byl,“ vyprávěl Otík. A sám jsem si dlouho myslel, že jsem u toho byl i já. Dělali to s Otíkovým bratrem, jak mi řekl. Zašití černé kočky do pytlíku mi popsal stejně jako máma. Ale on to vyprávěl ještě dál. Povídal, jak to pokračuje, když kočka chcípne. Sotva je kočka utlučená, mužským se začne chtít vzrušením chcát. A tak pantatíci vyjdou před dům, aby se vychcali.

„Vzrušením mají plný měchýř. A napětím jim vstávají,“ říká Otík.

„Co jim vstává?“ ptám se.

„No co asi? Vocasy. Tobě snad nevstává?“ vyzvídá Otík posměšně. „Hned za dveřma se zastaví. Nemají čas ani na to, aby udělali krok stranou. Jsou rádi, když se jim ho povede včas vytáhnout. Kvůli tomu ztopoření chčijou přerušovaně jako hřebci. Líbí se jim, jak si ulevují. Poslouchají, jak z nich tečou chcanky. Potřásají pyjem, co drží v ruce, aby i druzí, kteří se pomalu trousí domů, viděli jeho chlapácký rozměr. A aby každý viděl, že nejsou žádní snílci jako ženské. Oni věří jen tomu, co se dá vzít do ruky.“

„To koukáš, Gizi, co, toho si potěžkej!“

„Jen co je pravda, tady by bylo co sevřít v dlani,“ říkají těm z odcházejících ženských, o kterých je známo, že se nikdy příliš ne­­upejpají. A Gizi se směje hlubokým klokotavým smíchem.

„Ale kmotře, snad byste se nechlubil tou žížalkou,“ odpovídá mu. „Posledně jsem něco podobného našla na hambalkách. Oni se tam červi dali do mouky. Snad mezi něma nebyl aj ten váš?“ ptá se, a než to dořekne, sama se rozesměje, dráždivě, jako když řehtá klisna.

Chlapi, co vycházejí za ženskýma, jim zezadu sahají pod sukně.

„Chyť ju za pičku,“ povzbuzují se navzájem.

Ženské v takových případech uskakují a prchají, nemají čas dokončit započaté škádlení. Mezitím se příbuzní a sousedé pomalu šinou do svých domovů.

Táta si vytřepe vocas, párkrát po něm přejede palcem a ukazováčkem, které spojil, aby tvořily kroužek. Vytřese i poslední kapku. Tím obřad končí. Schová ho zpátky do kalhot, chrchle, smrká a chlapsky si odplivne do louže chcanek. A když už všichni odešli, zajde dovnitř do chalupy.

„Takhle se zahánějí sny,“ řekl Otík.

Chcíplá kočka zašitá do pytlíku musí celou noc zůstat pod postelí. Ten, komu byly vyhnány sny z hlavy, ji musí mít ve spánku pod sebou. Časně zrána sáhne táta pod postel pro vychladlý a ztuhlý raneček. Jde s ním ven a zakope jej pod okap. Něčím jej zatíží. Velkým kamenem nebo půlkou cihly, aby psi, až vy­­čmuchají mrchu, raneček nevyhrabali. Protože jsou chudáci v jednom kuse hladoví. Vesničané jim nedají dost nažrat, aby byli zuřivější. Když už mrcha smrdí, může se z ní zátěž sundat.

Z koho chtějí vymlátit sny, toho se druhý den neptají, jestli ve spaní něco slyšel. Řeknou mu jenom, že pod okapem něco smrdí, ať se jde kouknout, co to je. Pak už dítě nikdy o svých snech nemluví. Už ani nikdy žádné sny nemá. Takovým dětem čas od času úplně bezdůvodně potemní oči. Znenadání jim zaškube v ruce. Když uvidí kočku, kopnou do ní.

„Nevymlátili náhodou sny i z nás?“ ptám se Otíka.

„My nejsme vidláci,“ říká máma. „Vám se klidně můžou zdát sny. Řekněte mi vždycky, co se vám zdálo. Ze snů se dá číst,“ říká.

Mlčíme. Sestra krmí svoji panenku z kukuřičného šustí cukrovanou kukuřicí. Bratříček dostal polentu se švestkovými povidly. Máma ho krmí lžičenkou. Já si hraji u plotny s vojskem z kukuřičných klasů. Vyndávám je z bedny na dříví a lámu na dva na tři kusy. To budou vojíni. Důstojníky nechám trochu delší, sluší se přece, aby byli větší.

Každého důstojníka si představuji jako dědečka Kengyela. Na hlavě má čáku, na rukou bílé glazé rukavičky, po boku šavli. Každý má taky jako dědeček pod nosem takový malý knírek, hitlerovský kartáček. Stříhá si jej nůžkami a po každém holení zarovnává do čtverečku, aby po stranách zařezával. Zařezává. Tak říkají vojáci, že je něco rovné. Jenom za tímto jediným účelem má v krabičce na holicí potřeby, kterou si vyrobil v zajetí, malé nůžtičky. Hru na vojáky jsem pochytil od něho. Vojáci jsou rozmístěni v rojnici, jak mi to dědeček ukazoval. Čtyři družstva tvoří četu. Přijde táta a ptá se, na co si to hraji.

„Na vojáky,“ říkám.

„A kdo jsou tadyhleti?“ ptá se.

„To je četa, poslušně hlásím, pane poručíku,“ odpovídám. Přitom vyskočím na nohy a stavím se do pozoru, jak mi to dědeček ukazoval.

„Prsa ven, břicho dovnitř, bradu vzhůru a ruce napjaté rovnoběžně s linií těla přitisknout přesně na švy kalhot. Rozuměno?“ říká.

Mám na sobě tepláky a ty mají švy jenom zevnitř, ale představím si je i na vnější straně. Hrdě zvedám hlavu.

„Pozor! Pohov!“ velí dědeček. „A nyní, vojíne, podejte hlášení!“ říká. „Tohleto je u vás nástup? Tomu říkáte řada? Vždyť stojíte, jako když vůl chčije! Na vás já si ještě posvítím, vy lumpe!“ řve celý bez sebe.

„Poslušně hlásím, pane štábní praporčíku, druhá četa třetího pluku pohraniční stráže!“ a jakmile to dořeknu, srazím kufry. Tím dávám najevo, že očekávám další rozkaz.

„Já Miklóse Horthyho jsem voják, nejhezčí voják…“ zpívá, obejme mě a dá mi pusu. Táta neříká nic. Jen si pro sebe bručí.

„Tvému dědečkovi už to leze na mozek,“ říká.

Z maďarského originálu Nincstelenek: Már elment a Mesijás? (Kalligram, Budapešť 2013) přeložil Robert Svoboda.