Třetí most

Román s detektivní zápletkou maďarského spisovatele Lászlóa Szilasiho reflektuje stav současné společnosti z perspektivy ulice. Následující ukázky – vybrané dvěma překladateli – nás zavádějí mezi bezdomovce, kteří žijí na ulicích Segedína. Vypravěčem je emigrant, který líčí okolnosti svého návratu do vlasti.

S Robotem si samozřejmě ani on nechtěl moc zahrávat, vždyť bez jeho svolení bychom tam těžko mohli být. Moc jsem nevěděl, co mu odpovědět, Robotovi to stejně bylo úplně šumák, pižlal si něco do dřívka, až se nakonec ozval Engls, který ho měl asi nejméně v oblibě ze všech, ale vycítil, že by si mohl urvat alespoň nějakou bezvýznamnou výhodičku. Novej kumpán. Táhne s náma. Nech ho bejt, Anděli, nebo na tebe pošlu Marse. Engls by samozřejmě Marse nikdy na nikoho neposlal, Mars by poslech leda tak Robota, když už někoho, a všichni to dobře věděli, Engls taky, jen se někdy nechal prostě strhnout. Každopádně tetka Drollová se sehnula, něco zvedla ze země a beze slova tím mrskla po Englsovi. Pak si sedli vedle nás na okraj chladivého cihlového květníku a tetka Drollová se zeptala, jak se pak ukázalo, jako každý den, tak co děláme, rytířové moji. Nikdo jí neodpověděl. Trasa byla odedávna vyrytá do mapy města. Vyrazili, vlastně hned, jak si tetka Drollová sedla, aby se i nově příchozí na­­učili pořádku, když už se na ně tolik načekali.

Prošli podloubím, podél soch a reliéfů. Moc jim to neříkalo, prostě vypouklé kusy železa přidělané ke zdi. Kolem Marsovy a Englsovy lavičky se nic zvláštního nedělo, kromě pár hormony zaslepených studentů se na ně nikdo neopovážil sednout, Robot budil patřičný respekt. Dorazili jsme na náměstí Mučedníků, vpravo Rákóczi s připravenou vůdcovskou holí, vlevo se nahoře na sloupu vzpínal jakýsi obří pták, snad Turul. Přešli jsme po přechodu a u Brány hrdinů se dali vlevo. U vchodu do Díry Anděl vyhmátnul láhev od vína. Prověřil ji, byla úplně prázdná. U stánku se Foghorn konečně slitoval nad Marsem a koupil mu krabičku Sopianek. Hodnej pejsek, vem si, řekl mu, a Mars si je s neskrývaným vděkem i nenávistí vzal, otevřel, jednu zapálil, popotáhl.

Foukal vítr a stejně jako se na chodníku před nemocnicí kymácela a kníkala profesio­nální žebračka, tak se zavlnil černý plastový pytel na odpadky, který vyvanul z koše na Kostelním náměstí. Robot jí hodil pár drobných, z levé kapsy, věděl, že nebožačce stejně večer všechno šéf sebere, žebrá za byt a stravu. Šinuli se dál k mlze nad Tisou.

Pochodovali po nevábném, rozpraskaném asfaltu. Jeden list pokrylo bláto, to namrzlo a pak vítr napřed odfoukal prach, a pak i ten list, až na betonu zůstala jen šedočerná skvrna dokonalého, nyní navíc osvětleného otisku prastarého listu platanu. Schválně jsem na něj nešlápl. Tupý čumák černého mikrobusu značky Mercedes zdobily narudlé květy zvratků, připomínající včerejší noc mladé medičky, která to už na záchod na koleji poněkud nestihla. Mars odklopil víko popelnice na rohu a zavolal nás, ať se jdeme taky podívat. Na hromadě odpadků ležela natažená mrtvá kočka zazipovaná v průhledném plastovém pytli. Tělo bylo ještě měkké, teplé, domácího mazlíčka někdo narychlo pohřbil cestou do práce. Mars odhodil mrtvolku vedle koše a hledal dál. Samozřejmě narazil i na krysí mršinu, asi o padesát metrů dál, u jednoho z posledních vchodů do nemocničního areálu, dole u zdi. Jednalo se o vyhublý exemplář promrzlý na kost, asi umřela hlady, nemocná nebo vyobcovaná z krysí komunity. Ze zvířete horem tekla krev, spodem obsah střev, do rána obojí zmrzlo. Tělo do druhého dne zmizelo, na místě činu zůstala jen malá červená a malá černá zaschlá značka. A lidé si to ubírali dál za svým bledým lednovým dnem k třpytícímu se Památníku velké vody.

 

 * * *

 

Měli i sexuální život, nemysli, že ne. Vztahová povaha tělesnosti z nich sice odpadla, právě proto se ale zachovala touha. Potřebovali něhu. Dál se pokoušeli různými způsoby uspokojit, neustále hledali možnosti společně trávit čas, a třebaže většina takto vzniklých vztahů – hlavně kvůli tomu, že na ubytovnách nemohli za žádných okolností spát muži a ženy pohromadě – zůstala příležitostná, páry vznikaly znova a znova. Tátu Fondue tahle problematika už moc nezaměstnávala. Engls, od té doby, co ho bičem hnali z gyalarétské zahrádkové kolonie, nerad opouštěl centrum města, ale přesto zjara ještě někdy chodil do přírody s jednou fešnou paní z výpravny. Marš se zase mohl po celém městě chlubit zcela pravidelnými výboji, a ostatně se i chlubil. Někdy se slitoval i nad babkou Drollovou, ačkoli Drollová opravdu nebyla vábné sousto, ani na naše poměry. Když jsem se jednou později Marše ptal, proč byl ochotný se se stařenou zahazovat – nakonec se v našich kruzích nepočítal k mužům se špatným vystupováním –, krčil rameny. Na jedné straně, říkal, protože Drollová má na zádech tetování, shora dolů se dá na povolené kůži zakrývající obratle přečíst D. O. M. I. N. A., a na druhé straně proto, že když nakonec ztěžka vystříkl do vaginy nebo anu Drollové, tehdy přesně cítil, proč je to podle něj celé tak záslužné, i když by to byl cítil s kýmkoli jiným: trochu tepla a jakousi nezřetelnou moc.

Proto měl ze všech na tomto poli nejširší možnosti Anděl. Byl krásný, silný, a navzdory strádání byl stále ještě schopen cítit lásku. Kvůli té lásce pak své široké možnosti ne­mohl využívat. Byl věrný své cikánské Marii, protože Mari byla doopravdy krásná. Vídali se několikrát do týdne. Anděl si před setkáním pokaždé umyl zuby, očistil péro, opláchnul díru a sednul si ke Lví kašně, a když ještě měl, odsypal trochu marihuany ze žluté schrány z kindrvajíčka, ubalil si cigaretku a čekal na Mari. Šéf jí pronajímal pokoj s kuchyní a se sprchou, garsonku, ve Školské ulici. Jakmile s prací skončila, šla za Andělem, který na ni trpělivě čekal u Lví kašny, chvilku si povídali a líbali se a pak šli do cukrárny A Capella. Číšníci taktně odvrátili obličeje, Mari jim dávala tučné spropitné vždy, když přišla s naditým zákazníkem. Za velkého vrzání a skřípání se mlčky milovali na dámských záchodech na poschodí. Vylezli ven a Mari otočila nazpět cedulku s ženskou značkou, na níž bylo zezadu napsáno Prosíme za prominutí, dámské záchody jsou přechodně mimo provoz.

Za nějakou dobu si Anděl nadarmo myl zuby, čistil péro a oplachoval díru, nadarmo kouřil marihuanu, Mari chodila čím dál tím později, pak začala vynechávat, až nakonec nepřišla vůbec. Miluju, nemiluju: tělo mu každopádně lajkuju. To řekla, asi to i cítila a ukázalo se, že to vůbec nestačilo. Anděla to hrozně dožralo, zhořknul, šel do A Capelly a rozmlátil tam celé poschodí, házel ze schodů stoly, židle, poháry na zmrzlinu i maličké stříbrné lžičky, číšníci ho jen stěží odchytli a hodili ho za židlemi, stoly, lžičkami a poháry na zmrzlinu. Anděl šel domů do hangáru, uložil se ke spánku a ten den v noci se mu zdálo, že Mari nemá žádný otvor, že je spodní část jejího těla dokonale uzavřená a stejnorodá jako kávově hnědá mramorová koule. Následujícího rána pak začal Anděl znovu využívat své možnosti.

 

Z maďarského originálu A harmadik híd (Magvető Könyvkiadó, Budapešť 2014) vybrali a přeložili Lenka KubelováJan Čumlivski. Odbornou redakci překladů provedl Robert Svoboda.

László Szilasi (nar. 1964) je literární teoretik, esejista a docent maďarské literatury na univerzitě v Segedíně. Napsal řadu literárněkritických studií a esejů. Debutoval románem Szentek hárfája (Harfa svatých, 2010; název odkazuje na oblíbený evangelický kancionál Cithara sanctorum Jiřího Tranoscia) z prostředí jihomaďarského venkova, za nějž autor získal domácí literární cenu. Následoval sociální katastrofický román A harmadik híd (Třetí most, 2014; recenze na straně 7), z něhož pocházejí obě zde otištěné ukázky.