Příliš autorské dokumenty

Česká radost na jihlavském festivalu

Festival dokumentárních filmů v Jihlavě i letos předvedl reprezentativní kolekci nových domácích dokumentů v sekci Česká radost. Výběr ale ukázal možná omezení nálepky „autorský dokument“, kterou se výrazní tvůrci zaštiťují.

Dvojité vítězství filmů FC Roma Tomáše Bojara a Rozálie Kohoutové a Normální autistický film Miroslava Janka v soutěžní sekci Česká radost na MFDF Jihlava sice možná mělo kompenzovat loňský ročník, kdy se porota rozhodla cenu vůbec neudělit, zároveň ale podtrhlo dost problematickou celkovou úroveň letošní soutěže. Oba vítězové se totiž výrazně vymykají z průměru letos soutěžících filmů. Jde o filmy, v nichž samotní dokumentaristé ustupují do pozadí a své autorství vyjadřují spíš tím, že pomáhají budovat specifické univerzum ovládnuté temperamentem jejich výrazných protagonistů. Platí to zejména pro sympatický projekt Miroslava Janka, který po sérii dokumentů o výrazných osobnostech vzpírajících se minulému režimu natočil empatický portrét několika dospívajících lidí s diagnózou autismu. Podobně FC Roma sází především na bezprostřední vystupování charismatických členů romského fotbalového týmu a na spontánní projevy každodenního rasismu, který proniká celou českou společností. Značná část zbylých filmů letošní soutěže se naopak více drží klasického chápání českého autorského dokumentu jako filmu, v němž dokumentaristé přímo vystupují a stávají se ústředními protagonisty. To se ale ve většině z nich ukazuje jako dost problematické.

 

Exekuce a vymyté mozky

Česká radost samozřejmě nikdy nebyla přehlídkou samých vynikajících úspěchů české dokumentaristiky, nicméně obvykle přinášela alespoň podnětný sběr nadějných vykročení, pozoruhodných pokusů i opravdu výrazných filmů. Letos jako bychom naproti tomu byli svědky neustále selhávajících pokusů v podstatě o jedno a totéž. Většina promítaných filmů sleduje velmi přímočaře rozehranou konfrontaci samotného dokumentaristy, který vystupuje jako ústřední figura celého filmu, s nějakým problémem. Přitom to často vypadá, jako by autor tento problém během natáčení objevoval nejen pro diváky, ale i sám pro sebe. V některých případech má tento osobní, performerský a iniciační přístup dobré zdůvodnění a dodává filmům dramatičnost. Film Český žurnál: Exekuce od Andrey Culkové je například pojatý jako audiovizuál­ní deník, odstartovaný faktem, že se sama autorka dostala do exekucí. Je to tedy podobně angažovaná pozice, jakou si ve filmu Češi proti Čechům (2015) aktivně vybudoval Tomáš Kratochvíl tím, že odešel s kamerou bydlet do romského ghetta.

Naproti tomu v další epizodě chystané sezóny Českého žurnálu nazvané Krtek a Lao­c’ chce Filip Remunda reflektovat letošní návštěvu čínského prezidenta v ČR a klopotně se snaží najít si k tématu nějaký vztah – pomocí neustále omílané a povrchně uchopené informace o tom, že se v zemi porušují lidská práva, pomocí asociací s českou návštěvou Leonida Brežněva v roce 1978 a pomocí citátů mystika staré Číny Lao­c’a… Ve výsledku ale jen redukuje spletitou problematiku současné Číny na obrázek velmi podobný časté představě Severní Koreje jakožto země plné lidí s vymytými mozky, kteří nechtějí vidět, jaká zvěrstva se v jejich státě páchají.

 

Pohodlná šablona

V některých případech dokonce princip autorského dokumentu slouží bezmála jako omluva pro silně neprofesionální a nahodilý přístup k tématu. V letošní soutěži to nejlépe ukazuje film Barbory Chalupové Do zbraně. Ten vypadá spíš jako hledání samotného námětu, ke kterému autorka dochází přes intuitivní odpor ke zbraním a postupné naťukávání různých motivů, jež s nimi souvisí. Její rozhodnutí vyrobit si vlastní zbraň pomocí 3D tiskárny také jako by prostě jen plnilo jedno z formálních zadání autorského dokumentu – totiž že tvůrce by se měl do svého tématu nějak performativně zapojit. U snímku Petry Nesvačilové Zákon Helena není v důsledku režisérčiných častých a z hlediska tématu zbytečných osobních vstupů jasné, jestli natáčí film o kauze Berdychova gangu, nebo spíš o sobě a svém natáčení. Pojem „autorský dokument“ u nás po roce 2000 umožnil etablovat linii filmů přinášejících alternativní kreativní přístupy k dokumentárnímu formátu. Soudě podle letošní soutěžní sekce Jihlavy se ale zdá, že by česká dokumentaristika potřebovala nějaký další, alternativnější formát. Z autorského dokumentu se totiž stává velmi pohodlná šablona pro snímky natáčené sice s velkým osobním nasazením, ale často také s velmi malým odstupem nebo snahou o komplexnější prohledání daného tématu.

Kromě Remundova Krtka má stejný problém třeba i letošní vítěz divácké ceny Miluj mě, jestli to dokážeš Dagmar Smržové. Film si vybírá společensky provokativní a zároveň velmi intimní téma placených sexuálních služeb pro tělesně handicapované. Problém je, že k němu přistupuje podobnou metodou jako filmy Eriky Hníkové – vybírá si tři modelové handicapované muže a jednu ženskou sexuální asistentku a redukuje celý problém jen na tyto čtyři konkrétní příklady. Vedle toho, že tím rozpouští obecný problém v jednotlivostech, také v podstatě vytváří genderově stereotypní rozložení rolí – muži jsou v pozici těch, kteří žádají sexuální služby, a ženy v roli těch, které jim vyhovují (jinými slovy, pomohlo by, kdyby ve filmu byly nějak akcentované i handicapované ženy vyžadující sexuální služby od mužského asistenta, případně i homosexuální varianty téhož vztahu). U Miluj mě se navíc nabízí srovnání s klasickým výkladovým australským dokumentem na stejné téma Šarlatová cesta (Scarlet Road, 2011), který byl sice v několika bodech také poměrně problematický, ale pojal své téma mnohem šířeji a silněji je spojoval s obecnějšími otázkami prostituce, sexuality ve veřejném prostoru a pozice handicapovaných ve společnosti. Nabízí se pak otázka, zda by některým tématům neprospěl klasický výkladový modus, který potlačuje osobnost autora ve prospěch co nejpřehlednějšího prezentování daného tématu, jako to zdařile dělal třeba Plán (2014) Benjamina Tučka.

 

Slepý Gulliver subjektivity

K linii autorského dokumentu se letos zvláštním způsobem vztahoval i nový film Martina Ryšavého Slepý Gulliver. Na jednu stranu je film trochu příliš návodně sebereflexivní v tom, jak neustále vrací do hry ohranou analogii kamery a lidského oka. Mezi ostatními soutěžními filmy, jejichž autoři někdy až protivně exhibují před kamerou, má ale svou cenu jako opravdu promyšlená ukázka toho, jak může dokumentarista pracovat s vlastní subjektivitou. Ryšavý uspořádává různorodý materiál natočený při různých příležitostech jako síť podnětných asociací, ve kterých se potkává autorův osobní život se širšími společenskými problémy, zejména těmi, jež se vztahují k současnému Rusku. Je to film pojatý jako hledání, jako uspořádávání fragmentů natočeného filmového materiálu, jako dílo, jež přiznává, že vztah dokumentaristy jakožto osoby a jím natáčeného díla je mnohovrstevnatý a problematický.

Autorský dokument má v českém prostředí dlouhodobě svou důležitost jako značka, která signalizuje, že tvůrci budou ke zpracovávané látce přistupovat netypickým způsobem. V letošním roce ale jako by ustrnula do jasného a vlastně nepříliš atraktivního modelu dokumentaristů­celebrit, kteří prezentují především sami sebe a svůj pohled na věc.