Eliot, Shackleton, třetí muž - literární zápisník

„Během úmorného šestatřicetihodinového pochodu přes bezejmenné hory a ledovce Jižní Georgie se mi často zdálo, že jsme čtyři, a ne tři.“ Tak popisuje polárník Ernest Shackleton ve své knize South (Jih, 1919) zvláštní stav, kdy ho vyčerpání přivedlo až na pokraj halucinací. Šlo však o halucinace? Později se i zbylí dva Shackletonovi druzi přiznali k témuž pocitu: že s nimi cestoval ještě někdo čtvrtý.

„Kdo je ten třetí, co vždy kráčí vedle tebe/ Počítám, a jsme zde spolu jen ty a já/ Ale když vzhlédnu vpřed na bílou cestu/ Někdo další vždy kráčí vedle tebe/ Šine se v hnědém rouchu a kápi zahalený/ Nevím, zda muž či žena/ – Kdo je ten po tvé druhé straně?“ K těmto mysticky zabarveným veršům z proslulé Pusté země (1922, česky 1947) připojil T. S. Eliot vysvětlivku s lakonickým odkazem právě na Shackletona. Pustá země, vedle Joyceova Odyssea či románů Virginie Woolfové jeden z úhelných kamenů modernismu, je báseň napěchovaná odkazy a aluzemi, od Danta přes Upanišady až třeba k polárnímu cestopisu. Evropa v troskách po první světové válce, svět jako nepřehledná naplavenina kulturních ruin – tak nějak se dnes Eliotovo opus magnum běžně vykládá. Báseň vybízí k mnohosti výkladů svou fragmentárností, nejednoznačností, zastřeností a zároveň otevřeností vůči prostoru i času. Ezra Pound, jehož drastické škrty vytáhly z Eliotovy básně právě onu rozbitou, pluralistickou vizi moderního světa, doporučoval číst Pustou zemi bez vědomí souvislostí, jen jako text hovořící sám za sebe. Opačně založení čtenáři naopak z přehršle citací a zlomků postupem let navršili horu interpretací, vztahů a mytických a kulturních rezonancí, jimiž lze báseň rozehrát k dalším významům. I to patří k objevům moderny: text je čitelný mnoha způsoby.

Shackleton podává svůj pocit „čtvrtého muže“ stroze a reálně, jako stav prožitý na vlastní kůži. Zatímco zážitek trojice polárníků zůstal třaskavou směskou mystiky, narušené psychiky a konkrétního krajního okamžiku, Eliotovy verše přesahují do roviny obrazu a abstraktní meditace. Osou vize je „ten třetí“, kdosi nadpočetný, nezachytitelný; čísi nevysvětlitelná přítomnost. Z veršů ale nevyplývá jasně ani to, kým jsme vlastně „my“: „Počítám, a jsme zde spolu jen ty a já…“ Kdo je ten druhý, jehož zde oslovujeme „ty“? Jde zkrátka jen o dalšího příslušníka lidského kmene, jednoho každého lidského bratra, sdílejícího společnou pozemskou pouť? Anebo zde autor mluví sám k sobě, ke svému vnitřnímu já?

Výkladů mnoho, a všechny se překrývají. Dvojici „ty a já“, ať už v ní spatříme se sebou samým rozjímajícího jednotlivce nebo pochodující dějinný zástup, ovšem neustále doplňuje „ten třetí“ – snad pouhý pocit, chybný vjem, mžitka na sítnici, horečná neschopnost soustředěně se dobrat pravého počtu „zúčastněných“. Anebo biblický přelud, provazeč, jenž je s námi „po všechny dny až do skonání věků“?

Pustá země však skrývá ještě jeden, nečekaný význam. Eliotův citový život byl křivolaký, manželství s přepjatou Vivienne skončilo nešťastně a brzy, v roce 1928 čtyřicetiletý Eliot dokonce v lůně anglikánské církve složil slib cudnosti… O jeho sexualitě panují dohady. Jisté je, že se před válkou za pobytu v Paříži sblížil s francouzským medikem Jeanem Verdenalem. Šlo o ryzí přátelství, lásku, či dokonce milostný vztah? Nikdo neví. Verdenal zahynul začátkem války při bojích o turecký poloostrov Gallipoli. Porovnání Pusté země se silně seškrtaným původním rukopisem však prozrazuje, že jisté klíčové, dosud enigmaticky vyznívající pasáže básně se ve skutečnosti vztahují k nejmenované osobě mužského pohlaví, skrytě proplouvající básní jako kdosi „třetí“, nikdy přímo nepojmenovaný, přesto naléhavě přítomný a nejasnou tragikou vyzařující do celého textu. Mnoho veršů a detailů náhle získává zřetelný emocio­­nální náboj. Pustá země, přečtená tímto klíčem, sice nepřestává být razantním modernistickým náčrtem roztříštěného světa, vnitřně se však odhaluje též jako skrytá milostná elegie. Kdo ví, možná z ustavičného vědomí, že pod povrchem je vše ještě „jinak“, mohla též do jisté míry povstat modernistická kryptičnost básně. Z pohledu dneška je to projev až dojemně archaické senzitivity.

Roku 1933 horolezec Frank Smythe pouhých tři sta metrů pod vrcholem Everestu, zmatený nedostatkem kyslíku, rozlomil tabulku čokolády, otočil se a nabídl půlku svému neexistujícímu parťákovi. Také Eliot v Pusté zemi jako by učinil zvláštní otočku: napsal intelektuální fresku, do níž však rozpustil křehký šifrovaný vzkaz dávnému příteli, jenž ho nepřestal provázet.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.