Největší latinskoamerickou událostí poslední doby bylo úmrtí Fidela Castra. Odkaz vůdce kubánské revoluce a dlouholetého vládce ostrova se stal globálním tématem, k němuž se vyjadřoval leckdo. Jak se ale k celé věci postavil kubánský vládní tisk? Pročítání článků v deníku Granma, oficiálním orgánu Komunistické strany Kuby, neskýtá žádná velká překvapení. Jedná se vesměs o uctivé a oslavné texty, vzpomínky, zprávy o shromážděních na Castrovu památku nebo přehled kondolencí z různých zemí světa. Elektronická verze Granmy je shromažďuje v rubrice nazvané „Hasta la victoria siempre, Fidel!“. Citujme namátkou několik titulků: „Tisíce lidí vzdávají čest Fidelovi v Namibii“, „Dobýt budoucnost pod Fidelovým vedením“, „Rozum a světlo“, „Já jsem Fidel“. Pod články lze přidávat komentáře, publikovány jsou však jen ty, které se nepouštějí do žádných polemik. Nejvíce souhlasných příspěvků se sešlo pod článkem „Tvým pomníkem bude Kuba“ z 5. prosince. Redaktorka Yudy Castro Morales v něm připomíná Fidelovo přání, aby mu nebyly stavěny pomníky a aby po něm nebyly pojmenovávány ulice ani veřejné instituce. Píše: „Nebude kam ti položit květiny. Je ti cizí chlad soch, netečnost mramoru a bronzu, na němž se podepisuje zub času. Tvoje myšlenky rozmnožené v lidech – takový bude tvůj pomník. Nesnášel jsi byť jen náznaky kultu osobnosti, jakoukoli přemíru uctívání, protože ti skutečně velcí se netváří jako velikáni.“ Teprve čas ukáže, nakolik bude kubánská vláda přání zesnulého Castra ohledně zákazu kultu osobnosti respektovat. V oficiálním tiskovém orgánu se jí to však zatím příliš nedaří.
Mimo Kubu je hodnocení odkazu Fidela Castra pestřejší, přesto je celkem snadno předvídatelné podle politické orientace jednotlivých periodik. Jeden pól představují média jako deník El Nuevo Herald, vycházející v Miami: kubánský emigrant a literát Vicente Echerri v něm napsal, že Castro zemřel pozdě a že se tak mělo stát už v okamžiku, kdy se s dalšími revolucionáři vydal přes Karibik svrhnout Batistovu diktaturu. Na opačné straně pak stojí třeba mexický levicový deník La Jornada. Zajímavější pohledy často najdeme v méně vyhraněných médiích. Chilský deník La Tercera se 11. prosince věnoval souvislostem Castrovy politiky a latinskoamerické populární hudby. V padesátých letech byla Kuba „bordelem Karibiku“, kam přijížděli američtí milionáři a mezinárodní hudební hvězdy a hvězdičky. „Castrův nástup k moci v roce 1959 toto noční delirium zastavil,“ píše Claudio Vergara, „a nová éra, charakterizovaná embargem Spojených států, postihla hlavně hvězdy žánrů jako mambo, čača a bolero, které se v USA těšily neslýchané oblibě. Později zase kubánský režim zdůrazňoval své nepřátelství k cizím stylům, jako byl rock.“ Sám Castro se v roce 1963 pohrdlivě vyjádřil o „buržoazních syncích v příliš těsných kalhotách“ a jejich „zženštilých“ vystoupeních. Hudební oporou – a zároveň dědictvím – kubánské revoluce se stalo písničkářství, představované v šedesátých letech především Carlosem Pueblou. Ke konci dekády tento žánr zvaný „trova“ (název odkazuje na trubadúry středověké Evropy) proslavili Pablo Milanés a Silvio Rodríguez, jejichž jemné, imaginativní písně dosáhly obrovské popularity po celé Latinské Americe. Největší odezvu však neměly v okolních karibských zemích, ale ve vzdálené Argentině a zejména v Chile, kde v téže době kvetl spřízněný žánr „nueva canción chilena“. Ke kubánské trově se dnes hlásí i několik chilských levicových písničkářů mladé generace – v článku je jmenován Manuel García či Nano Stern. A exilová scéna? Ta ze své základny v Miami ovlivňovala především taneční hispánský pop. „Celia Cruz, Olga Guillot a především klan Estefanových proměnily hispánské středisko USA ve skutečné epicentrum popu s jeho typickým syntetickým, zábavovým zvukem“ – tedy v protipól vážných a citlivých písničkářů. „Fidel Castro nezosobňoval jen celou jednu éru politiky 20. století,“ uzavírá Vergara, „svým konáním do značné míry určil také směřování hudební produkce na západní polokouli.“
Doba, kdy Kuba pro latinskoamerickou levici představovala „modelovou zemi revoluce“, skončila už před desítkami let. Současným levicovým režimům v regionu se nevede o mnoho lépe a z jejich emancipačního potenciálu mnoho nezbývá. Platí to i o vládě Daniela Ortegy v Nikaragui, která čelí kritice za násilné potlačování občanských protestů. Na přelomu listopadu a prosince vrcholily v hlavním nikaragujském městě Managua demonstrace venkovských komunit proti stavbě kanálu, jehož prostřednictvím chtějí zúčastněné čínské koncerny konkurovat Panamskému průplavu. Deník La Prensa se v redakčním editorialu z 30. listopadu postavil na stranu protestujících. „Venkovany, kteří vzdorují stavbě kanálu, nemůže policejní represe odstrašit. Jsou téže krve jako ti, kteří stáli za generálem Sandinem v národním protiimperialistickém boji v letech 1927 až 1933, dokud nedosáhli odchodu amerických okupačních vojsk. Jsou z téhož rodu venkovanů, kteří podporovali partyzány v boji proti Somozově diktatuře.“ Dalším terčem kritiky jsou nedávné prezidentské volby, z nichž vyšel Ortega jako vítěz, opozice je však považuje za zfalšované. Podle deníku je také současný prezident diktátor: „Represe nicméně nezastaví lidový boj a neodvrátí porážku diktatur. Projekt kanálu skončí na smetišti dějin a Nikaragua opět bude skutečnou republikou.“