Po dvou měsících v Indii zvolna doznívají největší studentské bouře od Mandalovy aféry v roce 1990. Na povrch znovu pronikl letitý třídní a kastovní antagonismus. Tentokrát se proměnil ve spor o svobodu slova a také o definici indického národa.
V červenci loňského roku skupina studentů z nízkých kast na univerzitě v Haidarábádu v reakci na popravu údajného teroristy Jákúba Mémóna protestovala proti trestu smrti. Došlo k drobné potyčce, po níž bylo šesti dalitským studentům v disciplinárním řízení nejprve odebráno stipendium a v prosinci byli navíc vyloučeni z kolejí. Na protest začali přespávat na otevřeném prostranství v kampusu a držet hladovku s poukazem na to, že je takto přísný trest postihl v první řadě kvůli tomu, že patří mezi nedotýkatelné a že se politicky angažují. K novému prošetření případu však nedošlo, a tak doktorand Róhit Vémúla sáhl ke krajnímu řešení a 17. ledna se oběsil v jednom ze studentských pokojů. V dopise na rozloučenou obvinil ze své smrti především systém, který cíleně utlačuje studenty z nízkých kast. Následně se v celé Indii rozpoutaly živelné studentské protesty, které obviňovaly vzdělávací instituce v zemi z toho, že jsou prodlouženou rukou bráhmanské nadvlády nad nízkými kastami.
Zlom přišel 9. února, poté, co na dillíské Univerzitě Džaváharlála Néhrúa (JNU) na demonstraci na podporu práva Kašmíru na sebeurčení, kterou organizovala skupinka levicově orientovaných studentů, údajně zazněla protistátní hesla. Akci se zároveň pokusili narušit studenti z řad příznivců pravice, kteří podali žádost o potrestání pořadatelů demonstrace. Kdo a jaká hesla v ten den přesně vykřikoval, se už asi nedozvíme. Podstatné je, že celá aféra vyvrcholila 12. února zatčením prezidenta univerzitní studentské unie Kanhaiji Kumára – na základě zákona o pobuřování, který je součástí indického právního řádu už od roku 1870.
Zatčení studentského předáka vyvolalo obrovskou vlnu nevole po celé Indii a dokonce i v zahraničí. Koloniální zákon o pobuřování, který byl původně namířen proti bojovníkům za nezávislost, se dnes sice občas užívá k umlčování politické opozice, jeho použití na univerzitní půdě je však něčím výjimečným. Proti útoku na akademickou svobodu projevu se vyslovili nejen přední indičtí intelektuálové jako Rómila Thapar, Ašíš Nandí, Nivédita Ménon či Sumanta Banerdží, ale třeba i Noam Chomsky nebo Orhan Pamuk. Protesty na JNU pokračovaly a vyvrcholily společnou stávkou a demonstrací, na níž vysokoškolští pedagogové vlastními těly bránili studenty proti případnému policejnímu zásahu.
Budování nového národa
Poslední podobně rozsáhlé studentské nepokoje proběhly v roce 1990 během takzvané Mandalovy aféry, kdy se na protest proti zavedení rezervací pro nízké kasty protestně upálilo více než 150 studentů převážně z vyšších kast. Ustanovení kvót ve státní správě i na vysokých školách pak završilo takzvanou tichou revoluci, díky níž se dosud historicky znevýhodněným nízkým kastám středních rolníků konečně podařilo získat přístup ke vzdělání i k politické moci. Při současných studentských bouřích je zatím obětí na životech minimum, i tentokrát jsou však protesty odrazem změn v politickém klimatu země – s předloňským vítězstvím Indické lidové strany (BJP) se v parlamentních volbách opět vrátil na scénu indický a především hinduistický nacionalismus. Naréndra Módí je prvním indickým premiérem, který se nehlásí k odkazu Džaváharlála Néhrúa a jeho myšlenku sekulární společnosti kritizuje jako pokračování kolonialismu – jako nadvládu privilegovaných městských intelektuálů nad obyčejným indickým člověkem. Zároveň však ani neakcentuje původní myšlenku hindutvy. Dnes tento radikální proud hinduistického nacionalismu zdaleka není už jen ideologií bráhmanských kast z hindsky mluvících částí Indie. Nová hindutva je daleko inkluzivnější a snaží se přivlastnit si například dříve odmítanou indickou vlajku či odkaz Gándhího, Ámbédkara a především Patéla. Stále je však háklivá na vše, co se nehodí do její definice indickosti.
Mimo to jde budování nového indického národa ruku v ruce s neoliberální koncepcí rozvoje, kterou Módího vláda propaguje a která se týká i vysokého školství. Univerzity tak začínají být chápány jako dílny, kde si studenti ukázněně osvojí znalosti a dovednosti podle poptávky trhu práce. Kritické myšlení je přitom jen zbytečnou překážkou a nacionalismus ideálním nástrojem k jejímu odstranění. Ať už jde o otázky trestu smrti, korupce ve státní správě nebo potlačování politické opozice, jakýkoli hlas proti současnému vládnímu kursu je okamžitě označen za protinárodní. Zatčení Kumára, jinak člena studentského křídla Komunistické strany Indie (CPI), tak nelze chápat jen jako potrestání výstřelků jednoho mladého aktivisty, ale také jako vzkaz vlády, že nebude tolerovat projevy nesouhlasné s její politikou.
Svoboda uvnitř Indie
Představa univerzit jako autonomní oblasti s vlastními pravidly a akademickými svobodami se sice v Indii otřásla už při policejních raziích během výjimečného stavu mezi lety 1975 a 1977, zatím nikdy se však nestalo, že by vládnoucí strana spustila takto štvavou kampaň proti vysokoškolákům. Svou roli přitom jistě hraje i to, že JNU je od svého založení v roce 1969 významným inkubátorem indické levice. Snaha očernit univerzitu jako hnízdo neřesti dosáhla až bizarně komických rozměrů, když se rádžasthánský zákonodárce Gjándév Áhúdžá nechal slyšet, že se zde v popelnicích každý den najdou tři tisíce použitých kondomů, pět set potratových injekcí, dva tisíce lahví od alkoholu, deset tisíc cigaretových nedopalků a především padesát tisíc kostí jako pozůstatek konzumace masa, což je činnost, které se uvědomělý hinduista z vyšší kasty nikdy nedopustí.
Jde však o víc. Důležitost Néhrúovy univerzity spočívá především v tom, že v indické společnosti představuje ostrůvek rovnostářství (60 procent studujících jsou ženy) a jako jedna z mála indických univerzit důsledně uplatňuje rezervace pro nedotýkatelné a nízké kasty. Jak Róhit Vémúla, tak Kanhaijá Kumár ostatně pocházejí z chudých vesnických rodin. Kampus uprostřed lesa na jihu Dillí, kolem kterého se v posledních letech rozrostla nákupní centra i slumy, je zároveň i zajímavým příkladem studentské solidarity (například pokud jde o společné bydlení), ale i nezvyklé politické angažovanosti.
„Jak bude vypadat tvář této země, až se zbaví všech svých lidí?“ pronesl Kanhaijá Kumár poté, co byl 2. března po třech týdnech vazby propuštěn na kauci. Přísnou vlasteneckou prověrkou hinduistických nacionalistů by totiž dnes zřejmě neprošel nejen Néhrú, ale třeba ani autor indické hymny Rabíndranáth Thákur. „Co je špatného na tom hledat svobodu od všech neduhů, které dnes naši zemi souží? Nechceme přece dosáhnout svobody od Indie, ale uvnitř Indie,“ vystihl jádro problému studentský vůdce. Myslel tím nepochybně svobodu nejen od chudoby, korupce a kastovnictví, ale i od intrik samozvaných vlastenců.
Autor je indolog.