Bohuslav Sobotka se svěřil Deníku Referendum, že sociální demokracie vznikly jako protestní hnutí, ale staly se součástí establishmentu. Ví, že je to problém. A tak prý v ČSSD bojuje za to, aby se strana neorientovala jen na „obsluhu státu“. Má se rovněž znovu stát hnutím idejí a zásad, aby byla schopna „vyvolávat nadšení a emoce u svých voličů“. Jak chce zařídit obsluhu moci, tedy establishmentu, a zároveň vést nadšené davy proti témuž establishmentu, bohužel neprozradil.
Hnutí vyvolávající nadšení se občas objeví. Ne, nechme teď stranou vlastence, domobrance a ovce, jejichž sociálními úzkostmi manipulují rasističtí aranžéři šibenic na demonstracích a organizátoři výletů na střelnice. Že sociální agendu s radikálními akcenty přebírají pánové Kaczyńští a paní Le Penové, je už notorieta. Jaké však myšlenky a principy vlastně dneska zastávají sociální demokraté? Vždyť to je čirý establishment, který rovná krok s nároky svazů zaměstnavatelů, hospodářských komor, paktů kompetitivity a ratingových agentur. Existují ovšem síly, které vědí, že tím nepřítelem není organizovaná invaze islamistů, ale kapitál. Kapitál vůbec, nejen ten americký, před nímž údajně musíme bránit – tak jako před uprchlíky – „sociální Evropu“. Chce se vlastně po nás, abychom bránili firmy hromadící zisky v „šetrnějším“ právním rámci. Podporujme nejprve naše bosse a vše ostatní nám bude přidáno – jídlo pro naše děti i střechy nad hlavami? Ne! Tohle je jen jiná verze „domobrany“, jenom další náhradní obraz nepřítele. Bojovníci proti atlantickému volnému trhu (TTIP) ať se nediví, jak širokou mají podporu od evropských firem a celých odvětví. Konkurence! V Paříži se šušká, že Francie potopí TTIP stejně, jako v roce 1998 potopila dohodu o investicích (MAI). Destrukci sociální Evropy to nezabránilo…
Francie má asi i dnes potenciál „země klasické historie“, těžiště skutečně levicového zdvihu proti – čirou náhodou „socialistickému“ – establishmentu. Vzedmul se tam poryv protestního hnutí, které nechce nechat volné pole fašizujícím národovcům a zároveň odmítá kontaminaci svých řad zavedenou politikou. Také asi proto nás v češtině tak málo informují o detailech úporného boje tamních pracujících lidí a studující mládeže proti novému zákoníku práce; boje, který vyvrcholil 31. března milionem Francouzů v ulicích. A okamžitě přešel do obsazování náměstí, počínaje náměstím Republiky v Paříži. Hnutí těchto protestních agor se nazvalo Probdělá noc (Nuit debout). A těch nocí, v nichž se potkávají zaměstnanci s nezaměstnanými, mladí se starými a Francouzi s imigranty, už bylo věru mnoho v zemi, kde stále trvá výjimečný stav.
Bohuslav Sobotka si může poznamenat, jak se rodí zhnusení zavedenou politikou a následné nadšení z jejího odmítnutí. Zaznamenáníhodné jsou – třeba pro odboráře nebo studenty – i jiné doprovodné jevy. Předně vidíme politickou sebevraždu vládnoucí socialistické strany, která po přijetí paktu kompetitivity a po obdarování firem více než čtyřmi desítkami miliard přistoupila teď k destrukci základních prvků pracovního zákonodárství, jež si francouzské dělnické hnutí za celých sto let vydobylo. Součástí této sebevraždy není jen uznalý potlesk pravicových republikánů, pánů Sarkozyho a Juppého, ale i neobyčejně brutální postup policie vůči demonstrantům a zadrženým, včetně lyceistů, jimž vyhrožovali smrtí, svlékali je do naha a ponižovali. To evokuje strategii z knihy Šoková doktrína (2008, česky 2010) Naomi Kleinové, pojednávající o zavádění neoliberálních reforem na Západě od poloviny sedmdesátých let. V kaskádě Probdělých nocí rovněž levicový lid fakticky odmítl neúčinnost jednodenních odborových mobilizací, po nichž se stáhnou fangle a v následném „sociálním dialogu“ je tlak zdola vhozen do bažiny „demokratických“ kompromisů.
Na francouzská náměstí noc co noc přicházejí od 31. března lidé, řeční o všem, co je právě tíží, a naslouchají jiným. Živě reagují na přednášející, sledují kritické filmy a zpívají s protestními kapelami. Předkládají návrhy a požadavky, vymýšlejí plakáty, například ten o „generálním snu“ (rêve général), který evokuje generální stávku (grève générale). Zvláštní je toto: účastníci informují novináře, že takovou lázeň svobody, spontaneity a vzdoru nejenže nezažili, ale dokonce si ji prý dosud ani neuměli představit. To u nás známe z roku 1968, z toho náhlého okysličení nehybného světa pod totalitní vývěvou. Ale je to snad trochu divné v liberální demokracii, údajně založené na kultuře ostrých debat jdoucích k jádru věci, na třeskuté mediální svobodě (Všichni jsme Charlie) a na autentické pluralitě reálných zájmů. Leda že jedno, druhé i třetí je ideologický výmysl a reálná je jen hrubá práce policejních lamželezů. I Tigridovo Svědectví se sídlem v Paříži ostatně v roce 1971 napsalo, že „státy jsou ozbrojené lži“. Všechny státy.
Chápu, co si Francouzi neuměli představit. Já si například neumím představit, že by se jejich premiér Manuel Valls dostavil na náměstí Republiky, aby spojil „obsluhu státu“ s nadšením jeho občanů.
Autor je politický komentátor.