Podzim je strašlivé období. Na krajinu i člověka padne tíha a tesknota odumírání, ve chvílích smíření se derou na povrch poslední záblesky rozechvělé melancholické radosti, leč nostalgie stoupá až na práh neúnosna, cosi člověka uchvátí a přitiskne jej k zemi a učiní z něj onuci větru a mlhy, do níž se země potápí. Plahočíme se v mokrém listí, v pavučinách se výsměšně a marnivě houpou kapičky rosy. Déšť prosákne až ke kostem úpějícího těla a duše se cítí jako ve svěráku. Všude se rozlévá nevýslovné, vyčkávající listopadové ticho, o něž se lze opřít – nikde ani živáčka, jen z komínů se zvolna plouhá dým. Nedostatek světla vysává energii a jedinec se mění v malátný a vysílený přízrak, bloumající polními a lesními cestami, jehož pohlcuje únava a zapomnění a hledí do tváře rozpadu. Jistěže i podzim s sebou nese krásu, tu jeseň básníků, ale je to krása rozdíravá a bolestná a drtivá. Určitě je to nezbytný proces, příroda i my potřebujeme obrodu a musíme nejprve klesnout pokud možno co nejhlouběji, abychom mohli nabrat síly a připravit se. Každý rok se to opakuje s neúprosnou stejností. Podzim je strašlivé období.
Se zimou se to má už jinak. Zima přichází jako mocnost rovná a přímá. Při vší tvrdosti z ní vyrůstá něco očišťujícího, začíná probouzet zdroje, které oživují a připravují obrat. Odříkání se v zimě nabízí samo a přináší slastné oproštění. Navíc málokterá zima se obejde bez vloženého jara, bez enklávy náhlého a prudkého rozjaření všeho, na co pohlédneš, kdy do zimní scenerie vpadne slunce v oslnivé formě a potom všude crčí voda, řítí se ze střech, pádí po silnicích, utíká ve stružkách a potocích. To je ovšem teprve předpremiéra a ještě se vrátí mráz a sníh, ale kroky jara už zvučí v povětří.
Sníh. Kvintesence a jádro a krédo zimy, někdy odpírané či dostavující se jen na skok. Veškerá obliba zimy se zakládá na lásce ke sněhu. Vůbec se to netýká jen potěchy ze zimních sportů. Sníh představuje krásu a tajemství. Kolika jen způsoby k nám umí přicházet, od hravého poletování a víření vloček přes plynulé a vláčné sněžení, v němž cítíš něco velebného a posvátného, až k divokému chumelení a nezkrotně zběsilé vánici. Je to mocný živel i dokonale estetický a geometrický útvar v jedné každé vločce, a současně kapička vody, něco a nic, tající na rtech či na jazyku. Stejně závratná záhada a pomíjivost jako samotná lidská existence. Není náhodou, že nejvíce sníh milují a oslavují děti.
Obyvatelé měst si nejspíš zimu k tělu tolik nepustí. Tady na venkově přece jenom víte, že žijete, jak mi řekl jeden chalupář. To jistě – dokonce se teď dostáváme na úroveň Karafiátových broučků. Utěsnit skuliny v domě a spát a spát. Samozřejmě taky topit a topit a doufat, že teplota se nezřítí pod rozumnou mez. A číst a zapomenout na internet i politiku (ke draní peří, pletení košťat, vyřezávání, natož žvýkání kůží se už patrně nevrátíme). Na vesnici vždy něco klade odpor a vzdoruje a skřípe a drhne a nelze než si na to zvyknout. Na oplátku to nasvěcuje věci v pravém světle. Čím větší zima, tím větší úcta k teplu. Tady to vesměs není produkt, který se vyrábí a dodává, nýbrž kvalita, již je nutno obstarat – nasekat dřevo, zatopit, udržovat oheň. O pohodlí se často nedá mluvit, ale přidanou hodnotou se stává zvláštní poklid v nitru.
S pohodlím to vůbec dřív bylo jinak. O svátcích jsem na Vltavě poslouchal krásnou Klostermannovu povídku. Líčil v ní svou strastiplnou cestu, kdy se odpoledne před Štědrým dnem vydal z jihočeského Písku, kde studoval, pěšky do rodné šumavské vesničky. Jednalo se o patnáctihodinovou dobrodružnou pěší túru za mrazu a fujavice, během níž nakonec zabloudil a přežil jen šťastnou shodou okolností. Nedovedu si představit, že by něco podobného chtěl dnes někdo podstoupit. Dřív takový postup nebyl nijak výjimečný. Ještě můj tatínek vstával ve tři čtvrtě na čtyři, šlapal za každého počasí hezkou dálku na vlak a s trojím přestupem jel přes celou Prahu do továrny. Ranní lokálka, za jeho ne tak vzdálených časů tři plné vagóny, dnes jezdí s jedním skoro prázdným vozem. Už by to takhle, jak se dnes říká, nikdo nedal.
Když však udeří nečasy a kalamity, svět šílí. Obludný mechanismus moderního světa se nesmí ani na chvíli zastavit, i kdyby trakaře na hlavu padaly. Vyrábět a prodávat nutno bez přestávky, zařiď si to, jak chceš. Davy se ženou z místa na místo jako zástupy pomatenců, nešťastní štvanci šéfů, hypoték a nákupních horeček, v poslední instanci zmatení, osamělí a bezradní. Není nad to naslouchat duchovní radě. Jak říkal jakýsi pravoslavný klášterní mudrc – když už nemůžeš, zastav se a dej si čaj. Jestliže někdo dočetl až sem, ať to bez prodlení udělá, ať už může, nebo ne. Není ta zima krásná?
Autor je literární historik a kritik.