Vichřice nám na pár dní vypnula Přibyslav. Najednou jsem nemohl téměř nic. Sedím v potemnělém antikvariátu a čekám na chvíli zažíhaní svěc. Jen několik dní před místním blackoutem jsem si na stůl položil Bratry Karamazovy, pomalu se do nich začítal; a pak, v temném tichu při chatrném světle, úží se mi dech nad vyhrocenými scénami.
Předně, připadám si tam jak v zrcadlovém salónu. Bratři Aljoša a Ivan, starec Zosima a otec Ferapont. Svět se tříští na své protiklady, postavy upadají do krajností. Svatost, láska, pochopení a jemný cit poskytuje působivou útěchu jen proto, že proti němu působí rozvrat, zlost a hněv. Je zřejmé, že přesně tahle radikální disparátnost, tento prožitek plného vztahu ke světu prostě chybí v mnoha dnešních prózách; neboť ti, kdo je vytvářejí, se spíše opírají o stabilní bloky, než aby zachycovali prchavé dojmy uklidnění a protikladného zmaru. A třebaže nad některými scénami – především těmi, v nichž vypravěč líčí hrůzyplný příběh, o němž se kdesi doslechl – se zdá, že i Dostojevskij pracoval řemeslně, celek této jeho prózy působí právě pod tlakem polarit silou extrémní životní zkušenosti.
Jen proto se mohou věci uvádět do pohybu. Proto se každá významná scéna líčí v protivenstvích. Zemře-li starec Zosima, emitor esenciálního dobra, pak každému, kdo alespoň částečně porozuměl způsobu vytváření světa u Dostojevského, musí být zřejmé, že jeho skon se okamžitě stane příležitostí k formulování zla. Netajím se tím, že mi blackout udělal radost, a stejně tak nezamlčím, že jsem se zaradoval, počal-li z těla svatého muže předčasně vystupovat hnilobný puch. A troufám si dokonce tvrdit, že každý, kdo čte Dostojevského s očekáváním, musí se v duchu zaradovat, vtrhne-li do cely šílenec Ferapont a začne nad kadáverem starce Zosimy vymítat zlé duchy. Teprve v tomto aktu se totiž završuje Zosimovo životní dílo, v poryvech běsu vyvstává příležitost novému životu, dobrodružství třetího člověka, toho, pro nějž je divadlo se světci a ďábly inscenováno.
Je zvláštní, s jak silnou setrvačností se do této polarity z vnějšku projektují úvahy nad Ruskem dobrým, Ruskem zběsilým, temným, anebo nad Ruskem a Evropou coby dvěma – opět konkurenčními – světy; ne snad, že bychom k tomu v Karamazových nenašli řadu podnětů. Je tomu tak především v centrální části románu, v níž krystalizuje Zosimův odkaz a beletristické podání je vychýleno směrem k filosofujícímu žánru eseje. Těžko se však zbavuji dojmu, že právě zde je tvůrčí metoda nutkavé potřeby vytvářet opozice pouze využita k vnějším účelům. Bylo nutné učinit pokus o záchranu Ruska před poryvy násilí, odhalit logiku lidového hněvu jako nebezpečné pasti, jíž se lze vyhnout jen ve víře a s pokorou vůči veškerenstvu; tento úkol však byl už ve svém počátku zmařen. Těžko se buduje Říše dobra tam, kde všechno vzniká výhradně z dopuštění Fjodora Pavloviče Karamazova, člověka, jehož obličej se „proměnil ve výmluvné svědectví o povaze a podstatě života, který dosud prožil“. Zlo se materializuje vždy o něco dříve než dílo světců. S odstupem se tato vrstva významů spíše ztenčuje, aby však dala vyznít jiným, možná poněkud obecnějším pochodům osobních dějin.
Vichr prostě musí přijít. Snažil jsem se to vysvětlit všem nešťastníkům, kteří trnuli nad hrozící zkázou zásob masa, uloženého do mrazáků coby příslib budoucího obžerství. Nezbývalo mnoho, a i oni si mohli zakusit, jaké to je, začne-li se prostorem šířit hnilobný puch.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Přeložil Libor Dvořák. Odeon, Praha 2013, 984 stran.