Reformátoři a revizionisté

Když v roce 1948 slavil Josif Vissarionovič Stalin sedmdesáté narozeniny, Vítězslav Nezval mu věnoval svou novou lyrickoepickou poemu, kterou po něm i pojmenoval. V ní stárnoucího diktátora, jehož čekala už poslední životní pětiletka, nezpodobňuje ani tak jako vynikajícího jedince, oplývajícího mimořádnými lidskými či politickými kvalitami, jako spíše ztělesnění všeobecného lidského pokroku. Stalin je průsečíkem dějinných siločar, které vedou směrem k postupující emancipaci člověka. „V tom boji, jenž se vede od věků/ v němž člověk prací sama sebe zplodil/ v té bitvě strojů proti člověku/ se stroj i člověk náhle osvobodil“. Takto Nezval popisuje dosavadní dějiny lidstva, za nimiž má Stalin přibouchnout dveře.

Jeho verše shrnují optimistické přesvědčení své doby: nastupujeme cestu k éře, v níž se lidská činnost nebude muset omezovat ponižujícími bariérami materiálního nedostatku, které nakonec každou, sebevíce uspokojující aktivitu přemění v odcizenou a úmornou práci. Přechodem z říše nutnosti do říše svobody se člověk vymaní z panství ekonomických zákonů tak, jako „odhazují herci paruky“, a začne hru zcela novou. V ní už pravidla neurčuje ani nouze, ani třídní boj, ale jen lidská svoboda.

Z říše nutnosti do říše svobody

Stalinská teorie o přechodu z říše nutnosti do říše svobody se odrazila i v novém uspořádání poměru mezi ekonomickou vědou a politickou praxí. Stalinský ekonom logicky uznává primát politiky nad ekonomikou, neboť bez něj není tato změna myslitelná. Politika je vyjádřením ekonomických vztahů a v určité fázi jejich vývoje přebírá iniciativu tak, jak ekonomický zákon hodnoty postupně přestává být pořádacím principem společnosti. Je ironií, že to byla událost bytostně politická, která odstartovala postupný zánik tohoto pojetí „politické ekonomie“. Stalinova smrt a odhalení kultu osobnosti znamenaly nejen pro ekonomickou vědu počátek období, kdy se mohla pokusit formulovat své teze a závěry bez neustálé nutnosti vztahovat se k autoritativnímu diskursu stalinské politické vědy. Paralelně s emancipací ekonomie jako vědy však docházelo i k procesu opačnému, totiž k pronikání ekonomické racionality do politického rozhodování. Ekonomie se z pouhé technologie zajišťování plynulého chodu výroby stala samotným obsahem politiky, její vnitřní podstatou, a její logika začala infiltrovat i do množících se debat o základních politických hodnotách – o tom, co je komunismus, co je socialismus a podobně.

Právě napětí mezi oběma rolemi ekonomie sleduje na příkladu československé ekonomické reformy šedesátých let nová kniha historika Jiřího Suka, nazvaná podle slavného Leninova výroku Veřejné záchodky ze zlata. Suk v knize analyzuje výše popsaný proces ustavování politické ekonomie socialismu jakožto svébytné vědy, která tak překračuje své původní pojetí pouhé aplikované politiky. Podobný proces můžeme v šedesátých letech sledovat i v ostatních společenských vědách (připomeňme analýzu československé historiografie padesátých a šedesátých let Angažované dějepisectví od Vítězslava Sommera z roku 2011), ekonomie je však z logiky věci nejvíce spjata s praktickým výkonem moci, a tak měly její výroky největší politickou sílu. Ilustrativním příkladem, na němž Suk ukazuje, jak se ekonom­teoretik stal politickou silou prvního řádu, je osud Oty Šika.

Šikova cesta k socialismu

Mladý obdivovatel Lenina a Stalina (k tomu druhému se i po letech zdráhal přiznat) byl ke svému politickému angažmá doveden potřebou řešit praktické problémy československého hospodářství, které trpělo špatně fungujícím mechanismem organizace výroby a alokace zdrojů. Hledání alternativ ke „staré soustavě řízení“ ho logicky přivedlo k poznání, že je nutné nejen změnit státní hospodářskou politiku, ale i reformulovat základní postuláty politické ekonomie socialismu. To, že důsledná vědecká metoda směřuje vždy k otázce po smysluplných analytických kategoriích, věděl už Max Weber. V momentě, kdy Šik dokončil tentýž myšlenkový oblouk, ocitl se uprostřed rozbíhající se politické debaty o tom, jak má Československo dojít k socialismu. Z politického ekonoma se stal ekonom­politik.

Právě popis pronikání ekonomické racionality s jejími určujícími kategoriemi, jako je „efektivnost“ či „zbožně­peněžní vztahy“ (později i „trh“), do poststalinské státostrany je nejzdařilejší částí Sukovy knihy. Zde se autorovi povedlo spojit analýzu diskursu a institucí, tj. popsat proces vzájemného ovlivňování revizionistické ekonomie coby politického jazyka a jednání těch, kteří zaujímali odpovědná místa v hospodářských strukturách. Vyhnul se tak poměrně častému pojetí diskursivní analýzy jako rozboru textů bez spojitosti s dynamikou dobových mocenských struktur, se kterým se lze občas setkat.

Propojit obě perspektivy mu pomáhá me­toda vyvinutá pozapomenutým českým filosofem Vilémem Flusserem, který ve své „komunikologii“ zkoumá, jak v různých společenských skupinách obíhají texty a informace v závislosti na tom, zda jsou členové jednotlivých uskupení navzájem v hierarchickém mocenském poměru (například v politické straně), či zda tvoří navzájem komunikující shluky mluvčích s větším množstvím autorit (například vědecké komunity). Vznik revizionistických myšlenek ve společenskovědních okruzích a jejich následné přenesení do komunistické strany vedl k rozvolnění dosud centralizované komunikační hierarchie v KSČ.

KSČ – balvan na cestě k pokroku

Historik Pavel Kolář ve své nedávné ­studii hovoří o čtyřech „základních rozporech vý­­chodoevropského komunismu“, které formovaly politický a společenský život v takzvaných lidových demokraciích. Ten se podle něj odehrával v permanentním konfliktu internacionalistické ideologie s nacionálně orientovanou politikou, záměrů vládnoucích elit s jejich svévolným interpretováním či přizpůsobováním ze strany obyvatelstva, emancipačních tendencí kulturního života oproti rigidní kulturní politice strany a nakonec v rozporu mezi preferencí „výroby pro výrobu“ oproti deklarovanému zájmu o materiál­ní blaho socialistického člověka. V Sukově příběhu vystupuje další štěpná linie politické praxe komunistické strany: rozpor mezi nárokem na vedoucí úlohu ve společnosti a snahou o efektivní řízení hospodářství, založené na decentralizaci odpovědnosti.

Neúspěšné usilování Šika a dalších přimět vládu a ostatní orgány, aby převzaly odpovědnost a iniciativu v provádění reforem, ukázalo, že v určitou chvíli se vynucovaná dominance KSČ stala svěrací kazajkou, která jí znemožnila vyvázat se ze své role balvanu na cestě pokroku. Zrušit svou vedoucí úlohu ve společnosti však už reformátoři nestihli a je otázka, zda by k tomu vůbec kdy byli svolní – ve výše popsaném rozporu mezi ekonomickou a politickou racionalitou by totiž museli dát definitivní zelenou té první. Explicitní vyvázání ekonomie z politického jařma tak přišlo až o dvacet let později, nepřineslo však definitivní odpověď na otázku, kde je legitimní hranice mezi ekonomickou a politickou racionalitou. Staletý zápas mezi těmito dvěma principy tak vstupuje do dalšího dějství, v němž se postkomunistické země ocitají ve stejné situaci jako ty, k nimž dříve s nadějí vzhlížely.

Autor je doktorand v Ústavu českých dějin FF UK.