O tom, že umělecký svět dnes funguje skutečně globálně, není třeba pochybovat. Ve stínu velkých „metropolí“ umění pak můžeme objevit inspirativní lokální centra s rozvinutou kulturní infrastrukturou, těžící z místní tradice i mezinárodních trendů. Mezi ně patří i město Yogyakarta na Jávě.
Pojem „země třetího světa“ pochází z Indonésie a původně měl označovat státy, které se nacházejí mimo bludný kruh studené války – ani sovětskočínský komunistický Východ, ani „imperialistický kapitalismus“ západní provenience. Indonésie se v padesátých letech posunula na pozici lídra, který spolu se státy jako Jugoslávie či Egypt představoval alternativu k tehdejšímu uspořádání. Dnes má však spojení „třetí svět“ jednoznačně pejorativní nádech, který je napájen postkoloniálními resentimenty a statistikou rozdílů v úrovni HDP. O to větší překvapení jsem zažil, když jsem poznal rozmanitou a nesmírně zajímavou uměleckou scénu Yogyakarty, která je považována za hlavní město kultury na ostrově Jáva.
Zapomeňte na třetí svět
Při studiu dějin samostatné Indonésie mě nadchla pasáž z manifestu umělecké skupiny Gelanggang: „Jsme plnoprávnými dědici světového kulturního dědictví a tutéž kulturu svým vlastním způsobem obohacujeme. (…) Výsledky nebudou vždy originální, ale musíme mít na paměti, že konečným adresátem našeho uměleckého hledání je svět.“ Toto prohlášení nejdokonaleji vystihuje, jak se skupina umělců a intelektuálů svobodné Indonésie vztahovala k západní kultuře: kladla rovnítko mezi bohatou uměleckou tradici stovek sjednocených ostrovů a kulturní vlivy postkolonialismu, přičemž se povznášela nad konflikt, který jejich zemi sužoval od sedmnáctého století. Ve spojování témat a mixování motivů je síla! Zároveň mě po příjezdu do Yogyakarty překvapilo také to, že s tématy, jako je komercializace umění nebo kritická analýza místních autorů, umožňující odmítnout postkoloniální předsudky, zdejší umělecké prostředí nakládá bez jakýchkoli komplexů.
Pozor, nepleťme si Yogyakartu s Jakartou! Dvacetimilionové hlavní město Indonésie, to je tryskem uhánějící asijský moloch se stovkami hlav v podobě mrakodrapů a ocasy dopravních zácp. Město, které nespí, centrum obchodu se závratně rychlým životním tempem. Yogyakarta je jeho dokonalý protiklad. Na asijské poměry nevelké město s jedním milionem obyvatel a bez vysoké zástavby, zato s uměleckými tradicemi sahajícími do čtvrtého století před naším letopočtem. Yogya leží víceméně v polovině cesty mezi sopkou Merapi a pobřežím Parangtritis a střeží ji bohové obou živlů.
Není kouře bez ohně
Spočítat všechny galerie, umělecká studia a prostory Yogyakarty by byl obtížný úkol. Vzhledem k lákavě nízkým životním nákladům, obrovskému množství dílen i řemeslníků a největší hustotě umělců na Jávě Yogya vzdoruje gentrifikaci. Pro dokreslení obrazu přidejme ještě desítky zahraničních studentů, kteří se účastní stipendijního programu Darmasiswa, a skupinky bohatých sběratelů a galeristů, kteří se do Indonésie stahují ze Singapuru či Japonska. Dnes ve městě existuje zhruba pětačtyřicet prostorů s kontinuálním provozem. Během každoročního svátku současného umění ArtJog, který soupeří s Biennale Jogja o titul nejlepší umělecké události roku, pak jejich počet narůstá až ke stovce.
Yogyakarta je také sídlem největší umělecké školy na Jávě – ISI (Institut Seni Indonesia), kterou každoročně absolvují desítky adeptů malířství, fotografie, tradičního tance nebo divadla. V sedmdesátých letech byla ISI dějištěm zásadních událostí: představení manifestu Desember Hitam (Černý prosinec) a vzniku skupiny Gerakan Seni Rupa Baru (Hnutí nového umění), která vyzývala k politizaci umění. Ve světle událostí roku 1965 – vojenského převratu a masového vraždění, které mu předcházelo – nemohlo poselství studentského manifestu projít bez povšimnutí. Všichni členové skupiny byli ze školy vyloučeni a politické umění začalo vznikat v utajení.
K průlomu došlo až v roce 1998, kdy skončila vláda prezidenta Suharta. Důsledky této změny se podobají konci komunismu ve střední Evropě. Propojování každodennosti a umění, které je zakotveno v javánských uměleckých tradicích, se stává doplňkem k politickému angažmá umělců protestujících proti často nepromyšleným a zkorumpovaným rozhodnutím úřadů. Koncem roku 2016 se většina umělců angažovaných v Gerakan Seni Rupa Baru vrátila do lůna ISI, aby zde zahájila výstavu rekonstruující expozici z roku 1975.
Prosperující scéna
Na Jávě přispívá stát na uměleckou činnost jen v nevelké míře. Několik vybraných galerií v Yogyakartě může počítat s podporou díky spolupráci s mezinárodním uměleckým trhem, galeriemi a sběrateli z bohatších asijských či západních zemí. Základy, na nichž stojí umělecké prostory i skupiny, ale představuje především organizace zdola a spolupráce. Z těchto idejí vzniklo sdružení několika generací fotografů MES56, které je podle všeobecně rozšířeného názoru zároveň partou největších „pařičů“ ve městě (část tohoto pánského klubu se vedle umění zabývá také prodejem obtížně dostupného a při tvůrčí práci, jak známo, nezbytného alkoholu).
Z tradice kolektivní práce vychází Cemeti Art House – progresivní sdružení fungující od roku 1998, které kromě galerijního programu realizuje velký projekt archivu vizuálního umění IVAA. O Cemeti se často mluví společně s Kebun Kedai Forum, což je jedno ze starších center nezávislé kultury působící v oblasti hudby, umění a slow foodu. Na pomezí umělecké praxe a teorie se pohybuje skupina KUNCI (Centrum pro kulturní studia) – efemérní uskupení postkonceptuálních geeků. Novým místem, jež vzniklo díky iniciativě dvou polských autorů s ambicí organizovat výstavy vycházející z uměleckých rezidencí, je Sesama (v javánském dialektu „spolu“, „společně“). Okruh angažovaných umělců reprezentuje skupina Taring Padi, jejíž existence je úzce spojena s přípravou vizuálních materiálů pro ekologické protesty. V oblasti umění a technologie působí kolektiv HONFablab, který před dvěma lety získal hlavní cenu na festivalu Ars Electronica za návrh, jak umělecky využít zbytky z výroby tofu a tempehu – nejoblíbenějších potravinářských výrobků na Jávě.
Navzdory tomuto bohatému výčtu míst a kolektivů se dá konstatovat, že doba největší prosperity yogyakartského umění patrně skončila před několika lety. Není však pochyb o tom, že Yogya se rok od roku stává čím dál žádanější destinací, ať už pro uměnímilovné turisty nebo pro umělecké imigranty z Evropy či Austrálie. Aktuální trendy a atmosféru zdejší kultury dobře shrnula Alia Swastika z Galerie Ark, kde jsem byl na rezidenci: „Být součástí mezinárodní umělecké scény neznamená posílat umělce na zahraniční události. Nejde ani o prestiž spojenou s předváděním jejich prací na výstavách v New Yorku, Londýně nebo Paříži – městech pokládaných za centra světového umění. Být součástí globální scény znamená být aktivní a zvát autory i kurátory ze zahraničí sem do Yogyakarty.“
Autor je nezávislý kurátor a kritik.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.