Když jsem před více než deseti lety napsal článek o pevné německé kotvě Evropské unie, ozval se mi Václav Bělohradský s drobnou námitkou: je otázka, jak dlouho to vydrží. Byl tehdy přesvědčen o nutnosti regionálního rozdělení Evropy a Německo nemělo podle něho být výjimkou. Ostatně takové Bavorsko je přece tak mimořádně ekonomicky silné, že se od Berlína musí dříve nebo později trhnout.
Nestalo se. Václav Bělohradský se mýlil. A mýlil se dokonce i v ohodnocení odstředivé síly regionalismů. Místo nich přišel návrat velkých nacionalismů 19. století. Identitárních hnutí, která ve velké národní minulosti vidí nástroj boje proti zmizení v proudu globalizace. Bráníme si národní identity a věříme, že to ony jsou tím posledním pevným místem v jinak univerzálně tekuté době. Začasté se při této restaurační práci uchylujeme k mytické konstrukci: věříme tak něčemu, co nikdy neexistovalo, a zapomínáme na to, že identita se obnovuje tady a teď a že ji musíme neustále znovu vyjednávat ve světě, v kterém žijeme, ne v tom, který jsme si vysnili jako „staré dobré zlaté časy“.
Podstatné je, že celý tento pohyb směrem vzad, tento návrat do minulosti je současně pohybem reaktivním. Projevuje se v něm strach z přítomnosti i budoucnosti. Není to tedy suverénní, autonomní či autentické rozhodnutí vrátit se do minulosti racionálních hnutí, abychom se v jakémsi opakování boje za národní identitu opět našli. Není to tedy rozumové rozhodnutí, vycházející z určité vnitřní nutnosti, již je potřeba naplnit, nýbrž prostá reakce na vnější okolnosti, které z populistických i psychologických důvodů převádíme na vnitřní pohnutky. Je to důsledek reaktivní mysli, která není s to svobodně klást sama sebe, a proto se uchyluje k prosté reakci na druhé, z nichž bere sílu a roste.
Friedrich Nietzsche považuje reaktivní myšlení za největší dějinné zlo. Důvod je podle něj v tom, že reakce otevírá dveře resentimentům, které znemožňují rozumný a tvůrčí výhled na přítomnou situaci, ale i zdravý vhled do sebe sama. Resentiment je psychický mechanismus, něco jako emocionální program, podle něhož jednají jednotlivci i celé národy (nacisté evidentně tuto část Nietzschova díla nečetli). Reaktivní člověk je řízen soustavou resentimentů a zůstává zcela neschopný pro svobodný a zdravý, radostný život.
V základu resentimentálních proudů otevřených prostou reaktivitou leží negace, odmítání světa živoucích sil. Reaktivní člověk zdánlivě slouží životu, jeho obraně, jak se zdá třeba z identitárních hnutí ve Francii vystupujících proti jiné, muslimské kultuře, ve skutečnosti je to však služba přežívání a smrti, protože diktátor resentimentu pohlcuje všechnu energii, takže místo rozvíjení květu života dochází k jeho uvadání.
Nietzsche se ve svém morálním gestu vždy obrací k silám života a dělá to i ve vztahu k reaktivnímu člověku. Jedinou zbraní vůči resentimentální zkáze reakce je afirmace sil života, pozitivita, což v překladu vlastně znamená kladení: kladení sebe sama jako životního tvůrce.
Odhlédnemeli od myslitelova svůdného patosu, zůstává poměrně užitečná rada: soustředit se v každodenním i v politickém rozhodování na pozitivitu žití. Nevytvářet v reakci nové resentimenty ani neoživovat ty staré. Pro intelektuála, který by v tomto mohl, ba měl být žákem Nietzschovým, to navíc znamená zcela změnit komunikační strategii.
Už nestačí pouze kritizovat ty, kteří se bez resentimentů nedokážou podívat ani na předpověď počasí. Nestačí ani důsledné odhalování, rozkrývání a analyzování resentimentních struktur, které musí být dostatečně zřejmé a viditelné, abychom se jim mohli účinně bránit a mohli je jako politické společenství efektivně odvrhnout. Intelektuál se musí vrátit k Nietzschovu základnímu východisku a pokoušet se svým působením o afirmativní pozitivitu života.
Až příliš často se totiž ve veřejných debatách utápíme v mistrně provedených a pečlivě formulovaných kritikách, takže samo kritické myšlení začíná propadat svodům reaktivního myšlení. Není nic směšnějšího, než když potenciální hyperborejec reaktivním způsobem vymítá reaktivní myšlení ze scény dějin.
Kritika je účinná a má dějinný smysl jedině tehdy, vyhýbáli se kouzlu reakce. Ta je jen jakýmsi mezikrokem k tomu, abychom se dostali na vhodnou půdu, z níž je dobrý rozhled do krajiny budoucnosti. Tomu je třeba přitakat, to o něm je třeba intelektuálně, politicky i prakticky každodenně svědčit.
Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava.