ženské kolektivy
#11/2017

Nutnost dlouhých oklik

Tři hračičky Georgese Pereca

Georges Perec zásadním způsobem formoval francouzskou literaturu druhé poloviny 20. století. Zatímco romanopisci intenzivně pátrali po tom, jaké vyprávět příběhy v době, kdy si každý potenciální čtenář ještě příliš dobře vzpomíná na válečné hrůzy, přišel se zcela novým způsobem psaní. Však je také u nás známý jako „hračičkář“.

První překlad díla Georgese Pereca vyšel v časopise Světová literatura už na konci šedesátých let a od té doby je autor mnohými oslavován jako průkopník nových tvarů i neobvyklých a spisovatelsky mimořádně náročných experimentů. A jinými zatracován coby nesrozumitelný, nečitelný, nesmyslný. Nakladatelské studio Rubato odvážně přineslo do knihoven Perecových milovníků tři literární lahůdky. Bezpochyby se jednalo o srdeční záležitost, jeden z nakladatelů dokonce řekl, že „Pereca vždycky chtěl“. V jednu chvíli tedy vydal krátkou etudu Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (Quel petit vélo à guidon chromé au fond de la cour?, 1966; česky 1969), novelu Muž, který spí (Un homme qui dort1967, česky 2016) a román W aneb Vzpomínka z dětství (W ou le Souvenir ­d’enfance, 1975; česky 1979). Každou z knih přeložil jiný překladatel, s dvěma z nich už měl československý čtenář příležitost se seznámit, Muž, který spí vychází česky poprvé.

 

Hrdina zaniklý v detailech

Dojem, že knihy tvoří jakousi pomyslnou trilogii, podporuje také jednotná grafická podoba obálek. Na všech je zachycen sám autor, pokaždé v jiné póze a s jiným výrazem, avšak pokaždé se svým specifickým vousem. Díla však spolu souvisejí především vnitřně, společně fungují jako koncept Perecovy tvorby. Jan Staněk kdysi v časopise Host napsal, že „nemá smysl stavět k Perecovi vážnému ještě Pereca lehkovážného, hravost ve psaní a hravost jazyková u něj mají daleko ke kratochvilnosti, a nakonec ani jejich výsledky nebývají kratochvilným počtením“, a probírané texty jsou toho zřejmým důkazem.

Novela s cyklistickým názvem vypráví peripetie vojína, který se snaží uniknout službě v Alžírsku. Dotud vcelku jednoduchý, ne zrovna komický příběh. Jenže ten chudák je obdařen nezapamatovatelným jménem, pokaždé jinak prezentovaným, a také jeho pokusy vyhnout se nasazení v boji se líčí pořád dokola a na tisíc způsobů. Jako každý večer omletá hospodská historka, která neustálým vyprávěním mění kulisy a míru hrdinství protagonistů, ale kvintesence příběhu zůstává táž. Chvílemi bobtná, chvílemi chudne, voják je jednou Karamanlis, jednou Karažán (jméno vždycky začíná písmenem K a žádné není použito dvakrát), jednou přijde za nadřízeným do služby, jindy po ní, jednou si láme ruku, jednou mrzačí nohu, kumpáni sedí jednou v kavárně, jindy v bytě… Nekonečné množství rétorických figur, ne­­­utuchající příval kombinací a permutací. Co na tom, že smutný osud vojína K. (k inspiraci Kafkou se Perec otevřeně přihlásil později v Muži, který spí) je postupně rozmělněn opakováním nepodstatných detailů k úplnému zániku. Co na tom, že nešťastný vojín se nakonec z příběhu zcela vytratí poté, co „zbavil se přítěže tří čtvrtin litru džinu, dobré čtvrtky rumu, stejného množství kořalky, o něco méně calvadosu, několika kousků citronové kůry, rýže tolika, že by to stačilo veškerému čínskému obyvatelstvu, a dalších substancí“. Co na tom, že kolo s chromovanými řídítky, které dalo knize název, nakonec nehraje v příběhu žádnou roli. Radost ze hry trvá a marnost lidského snažení jí prostupuje jako lehce štiplavý dým, který není moc vidět, ale jemuž nelze uniknout.

 

Budižkničemu, co chodí v kruhu

„Jsi povaleč, náměsíčník, budižkničemu. Definice se mění podle hodin, podle dní, ale ­smysl zůstává přibližně jasný: cítíš, že se pro život, jednání, práci moc nehodíš; chceš jenom trvat, chceš jenom čekání a zapomnění.“ Tak k sobě promlouvá protagonista novely Muž, který spí, důsledně používaje druhou osobu singuláru. V životě pětadvacetiletého studenta sociologie se cosi pokazilo, jednoho dne si uvědomil, že neumí žít, že se o to ani nechce pokoušet, a jeho lhostejnost ke světu převládla nade vším. Celé hodiny pozoruje strop svého pokoje, strom za oknem domu rodičů, celé noci se toulá podél fasád domů. Doufá, že noční chůze mu pomůže pochopit, objevit důvod, proč žít. Zatím však pro sebe objevuje jen ulice, pasáže, prázdná, hluchá místa. Často se točí v kruhu. Ačkoli jen nezaujatě, jakoby hledáčkem fotoaparátu nebo kamery, pozoruje dění okolo sebe, aniž by v něm vyvolalo jakékoli dojmy, umožňují tyto chodecké záznamy Perecovi vytvořit okouzlující kantátu na Paříž konce šedesátých let. Detaily každodenního života snoubící se s nenápadným půvabem otlučených pařížských čtvrtí připomínají pomalé záběry z filmů nové vlny.

Jenže pozorovat nestačí a život se vtírá. Dojmem zdánlivé volnosti znovu prorůstá tíseň z prázdnoty. „Volný jako kráva, jako ústřice, jako krysa! Jenže krysy se nesnaží hodiny usnout. Jenže krysy se nebudí zničehonic, v záchvatu paniky, zmáčené potem. Jenže krysy nesní, a co můžeš dělat proti svým snům?“ Perec napsal Muže, který sní jako líčení své vlastní osobní krize. Krize, z níž nakonec vyšel posílen. Perecův lhostejný chodec nakonec dospěje k závěru, že „sáhnout si na dno, to nic neznamená. (…) Lhostejnost je k ničemu. Můžeš chtít nebo nechtít, co na tom záleží!“ Sám sobě na posledních řádcích Perec odhaluje, že na jeho bedrech neleží prokletí. Není tragickým hrdinou, nečeká ho žádný Sisyfův balvan, nepřiletí žádný sup, aby mu ráno, v poledne a večer vyrval játra, čas okolo něj nepřestal plynout. A nařizuje si: „Přestaň už řečnit jako muž, který sní.“

 

Nesvázané písmo

V románu W aneb Vzpomínka z dětství se prolínají dva zdánlivě nesouvisející texty. První z nich vypadá jako fantaskní příběh. Začíná vyprávěním Gaspara Wincklera v první osobě, ve druhé části, oddělené třemi mrazivými tečkami, pak pokračuje popisem společnosti W, ležící na jednom z ostrůvků Ohňové země. Čtenář postupně proniká do světa, v němž řád, disciplína a olympijské sportování stojí nade vším. W se nejprve jeví jako ideální, skvěle uspořádaná společnost, velmi brzy však přicházejí první pochyby a nakonec se čtení stává téměř nesnesitelným – popsaná společnost je totiž fiktivním odrazem hrůzné reality koncentračních táborů.

Druhý text odkazuje ke spisovatelovu dětství. V každém z Perecových děl lze odhalit stopy autobiografie, W aneb Vzpomínka z dětství je však autobiografií zcela přiznanou. Narodil se krátce před válkou polským Židům ve Francii. Otce ztratil hned zkraje války – zemřel na následky zranění. Prozíravá matka nechala malého Georgese v roce 1941 pokřtít a vlakem Červeného kříže ho poslala do svobodné zóny, čímž mu nejspíš zachránila život. Sama zemřela v Osvětimi v roce 1943. Chlapec se nejprve ve svobodné zóně protloukal po penzionátech pro sirotky, po válce ho adoptovala teta z otcovy strany.

„Nemám žádné vzpomínky z dětství,“ začíná vyprávět svůj příběh, ale možná chtěl spíše říct, že nemá vzpomínky, o které by stál. Jak také jinak rozumět vzkazu člověka, který svou první psychoanalýzu prodělal ve třinácti letech a s následky tragické ztráty rodičů se vyrovnával celý život? Fragmenty, záblesky vzpomínek, útržky vyprávění příbuzných a známých, fotografie s nejasnými poznámkami na zadní straně. „Vzpomínky, ať prchavé či úporné, nicotné či tíživé, se nyní už vyskytují, nic je však navzájem nepojí. Jsou jako nesvázané písmo spojené z oddělených písmen, neschopných přimknout se k sobě a dát dohromady slovo.“ Perec otevřeně polemizuje s autory komplexních, ucelených vzpomínkových knih, kterým z jejich dětství nechybí ani jeden střípek.

Oba texty se k sobě jen nenápadně vinou jako popínavé rostliny. Perec zmiňuje, že v období mezi jedenáctým a patnáctým rokem počmáral spoustu sešitů jakousi historií W. Teprve ve svých posledních řádcích se texty nekompromisně protnou a uvrhnou čtenáře do strašlivé jistoty. „Vzpomínám si na fotografie ukazující stěny komor rozryté nehty těch, kteří skončili v plynu, a na šachy zhotovené z chlebové střídy.“ A oproti tomu z příběhu W: „Dlouho však bude muset jít, než narazí v skrytu hlubin země na zasuté pozůstatky světa, o němž bude přesvědčen, že už na něj zapomněl: hromady zlatých zubů, prstenů, brýlí, stovky a tisíce kusů nakupeného prádla, zaprášené kartotéky a zásoby mizerného mýdla…“

Georges Perec psal, jako jeho snící muž chodil Paříží: „Vymýšlíš složité cesty plné zákazů, které tě nutí k dlouhým oklikám.“ Svými vlastními pravidly si při psaní kladl mnohé nástrahy, kvůli nimž musí netrpělivý čtenář často odolávat chuti hodit knihou do kouta. Jazykovému požitkáři však Perecův grandiózní styl a neuvěřitelný myšlenkový rozsah přináší spoustu rozkoší.

Autorka je překladatelka.

Georges Perec: Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? Přeložila Alena Novotná. Rubato, Praha 2016, 88 stran.

Georges Perec: Muž, který spí. Přeložil Lukáš Prokop. Rubato, Praha 2016, 116 stran.

Georges Perec: W aneb Vzpomínka z dětství. Přeložil Václav Jamek. Rubato, Praha 2016 216 stran.