Svépomocné kostely v Polsku

Jak vznikl nápad zmapovat právě poválečné kostely v Polsku?

Já i moji kolegové, Izabela Cichońska a Kuba Snopek, jsme studovali architekturu ve Vratislavi. Iza s Kubou pak při práci v moskevském institutu Strelka připravovali projekt na Benátské bienále architektury v roce 2014. Kurátor Rem Koolhaas při přípravách národních pavilonů vyzval k reflexi architektury a modernity v posledních sto letech. Oba přemýšleli, co je v Polsku z tohoto hlediska jedinečné a zvláštní, ale stále nemohli nic objevit. Přelomová byla Kubova cesta z Moskvy se dvěma ruskými přáteli. Jeden z nich po překročení polské hranice najednou zakřičel: „Zastav, zastav!“ Vyběhl ven a začal fotit jeden z kostelů, který najdete i na naší výstavě. A pak další a další. Moderní sakrální architektura v Polsku pro ně byla překvapivá, zvláštní. Poláci jsou na ni zvyklí, znají ji od dětství. Najednou jsme se na kostely podívali jako architekti, na jejich různorodost i neuvěřitelné příběhy spojené se stavbou, a zjistili jsme, že v jiné zemi nic podobného nenajdete.

V komunistickém Polsku vzniklo na čtyři tisíce kostelů. Úřady se nesnažily stavbám zabránit?

Bránily spíše pasivně, vydání povolení trvalo dlouho, chyběla technika, stroje, materiál – to všechno bylo na příděl a kostely nedostaly nic. A tak všechno sháněli farníci. Stavělo se středověkými metodami. I bez jeřábů ale vznikaly monumentální stavby. Je těžké zobecňovat, každý případ je jiný. Na vesnici se často setkáváme s až partyzánským způsobem stavby: kostel byl vybudován za čtyřiadvacet hodin třeba ve stodole, která se pak rozebrala. Primitivní základní kostru poté postupně dostavovali. Základ byl a „hotový“ kostel se komunisté báli zničit. V tom byl možná polský komunismus jiný – funkcionáři byli často také věřící nebo věděli, že by zboření kostela mohlo rozpoutat národní povstání. Ve městech to vypadalo trochu jinak. Po válce se začalo do měst stěhovat více lidí, nová sídliště se ovšem stavěla bez centra přirozeného pro vesnickou komunitu – kostela. A sami věřící se rozhodli si ho postavit. Museli pro něj najít místo v nějaké proluce, občas dostali prostor přidělený v nějaké ne úplně vhodné lokalitě. Stavět bez povolení se ale nedalo, ve městě se neschováte.

Jak bylo možné takovou práci zorganizovat?

Většinou se hlavním stavbyvedoucím stal kněz, který byl stále na místě. Koordinoval práci, pomáhal zařizovat povolení, oslovil architekta. Přípravy probíhaly tajně. Pro architekty to byla možnost dělat něco kreativního, podle vlastních představ, ale někteří se báli. Mluvili jsme s mnoha duchovními a architekty, kteří vyprávěli o svých zkušenostech, někteří kněží o stavbách kostelů napsali i knihy. Nejtěžší na našem projektu bylo najít konkrétní farníky, kteří přispívali svými penězi a prací, sháněli materiál. Většina z nich už si nedokázala vzpomenout na detaily.

Podobným způsobem, crowdsourcingem a crowdfundingem, vznikal i váš projekt – nebylo to zadání velké instituce, ale nápad „zdola“, který díky nadšení dospěl až k výstavě, knize a zahraničnímu i domácímu úspěchu. Jak jste při realizaci projektu postupovali?

Nejdříve jsme připravili malou výstavu pro Varšavu a díky ní získali grant, který nám umožnil provést výzkum. Ten byl velmi náročný a zdlouhavý. V Polsku neexistuje databáze kostelů postavených po roce 1945 a projít všech dvanáct tisíc farností bychom sami nezvládli. Asi třicet lidí kostely hledalo, sbírali fotografie a informace, kdy a jak byly postaveny. Potom jsme založili webovou stránku architektura7dnia.pl a umístili na ni mapu, do níž je možné přidávat kostely nebo vlastní vzpomínky. Lidé přidali asi dvě stovky dalších staveb, doplňovali informace, opravovali je. Na projektu se tedy ve skutečnosti podílelo velmi mnoho lidí, často i anonymně. Sami jsme objevovali a doceňovali různé aspekty mnohem obecnějšího principu: schopnosti spolupracovat, organizovat se a dohromady tvořit něco, co přesahuje možnosti jednoho člověka, a téměř bez materiálních prostředků. Díky tomu vzniklo 3780 kostelů a díky tomu jsme o nich shromáždili informace. Výstava a kniha, tedy nákladnější věci, se mohly uskutečnit díky podpoře Vratislavi, která byla v roce 2016 hlavním Evropským městem kultury. Kniha už je rozebraná. Nyní bychom ji chtěli přeložit do angličtiny a připravit druhé vydání polské verze, doplněné o další informace.

S jakým přijetím se Architektura VII. dne setkala?

Paradoxně jsme nejdříve uspěli v zahraničí, až po článku na ArchDaily o nás začala víc psát i polská média. Mezitím – kromě Vratislavi – byla výstava v Londýně, Berlíně a teď je v Praze. Teprve poté si začali sami Poláci uvědomovat, že jsou jejich kostely vlastě zajímavé – třeba je to i kvůli tomu, že architektura osmdesátých let, kdy bylo po vzniku Solidarity postaveno velmi mnoho kostelů, není pokládána za něco cenného. Často lidem připadá ošklivá. Možná jsme trochu přispěli k rehabilitaci těchto staveb. Nyní tato architektura dokonce začíná být módní.

V Československu bychom za podobný fenomén mohli označit chalupaření a s ním spojené kutilství, ale to mělo charakter individuální – nevznikaly stavby, které by sloužily celé komunitě. Byl to spíš útěk od reality než pokus vzdorovat. Vaše východiska byla sice architektonická, zkusili jste se ale na získaná data podívat sociologickou nebo historickou optikou?

Když jsme shromáždili všechna data, pokoušeli jsme se několik měsíců o klasifikaci kostelů podle doby jejich vzniku, způsobu stavby a podobně, ale vždycky něco chybělo. Zjistili jsme, že nejvíce vypovídají jednotlivé vybrané příběhy. V žádných tabulkách tolik nevyjádříte. Od začátku jsme chtěli, aby projekt mohl sloužit nejen architektům, ale komukoli a k různým účelům. Dnes už není možné uzavírat se ve svém oboru, je nutné data sdílet a společně interpretovat. Na našem webu jsou různé odborné články a doufáme, že informace, které jsme sesbírali, vy­užije i někdo jiný. Kulturolog, kunsthistorik, sociolog, fotograf – možností a způsobů je hodně. V příbězích můžete hledat odpor vůči komunismu, apologii architektury osmdesátých let, vliv druhého vatikánského koncilu na sakrální stavby nebo poctu lidem, kteří mnoho let tvořili něco, co je pro nás i dnes důležité a zajímavé.