František Langer si údajně vyslechl námět povídky Smrt v píscích během zajetí v Rusku; příběh o životě a smrti se nejspíš tradoval po dlouhá léta a byl také vícekrát zaznamenán. Není divu, zachycuje totiž jakousi základní existenciální situaci, a její vypravěči, vybaveni zkušenostmi východních válek z počátku minulého století, vycizelovali její fabuli takřka dokonale. Udělali ji tak, aby její posluchač či čtenář byl v zúženém výseku reality konfrontován se základními principy pobytu člověka na tenké čáře oddělující život od smrti, aby vrhla světlo na poslední naději, vzpírající se zániku, a především, v rovině morálky, aby zprostředkovala onen nejzazší moment lidské pospolitosti: vůli k tomu zachovat se k druhému člověku solidárně v protikladu k bytostné a sobecké touze zachránit sebe sama.
Turkmenistán, poušť, dva baráky stlučené z prken a skupina zajatců, mezi nimiž se objeví cholera. Pospolitost mnoha kultur, svedených pod jednu střechu válečným šturmem. Není zde žádné pravidlo, pouhá náhoda tomu chtěla, aby se těsně před svou smrtí setkali lidé vyrvaní ze zcela jiných poměrů, z rodin a starostí o zachování rodu. Nemoc ukrajuje z této zajatecké komunity jen pomalu, tak aby bylo možno pozorovat změny. A zatímco v poušti nelze vydržet, zatímco se celé dny čeká na vodu a během nesnesitelně horkých nocí se lidská těla potí do pryčen, smrt odnímá jednoho muže za druhým. Někteří z nich umírají potichu, jiní z posledních sil blouznivě křičí – a všechny dohromady svírá strach.
Rozklad by to byl strašný, nebýt toho, že proti němu povstane bezejmenný „staroobřadec“, aby umírajícím pomohl snášet útrapy jejich posledních dní. Nastává zvláštní situace, v baráku se otevírá propast, v níž posléze musí skončit všichni zúčastnění. Netečná poušť nenabízí vůbec žádný prostor, do nějž by bylo možné uniknout. Její plocha je dobrá snad jen k tomu, aby zaznamenala pohyb; to když zbožný Rus vleče pár desítek metrů za nohy mrtvolu, aby ji zahrabal do mělké jámy. Rozlehlý prostor bez ozvěny pohltí stále se opakující scény celodenního chroptění a zmohl by jistě i projevy kolektivního šílenství.
Je tu ovšem jakýsi vnější předpis, jakási logika zániku společnosti, která do poslední chvíle nedá prostor žádnému pominutí smyslů anebo ani hysterii. V krátkém sledu se pouze mění psychologie postav, rozpouští se pocit strachu – tu jsme asi nejblíž mezní zkušenosti vojáka, dnes téměř nedostupné. A právě tato zkušenost si ve Smrti v píscích našla tak působivou formu, je ohraničena prostorem a zahušťována časem, odečítáním vědomí, které nejprve myslí na sebe samo, aby se v určitém momentu počalo rozpouštět ve společném prožitku zkázy.
Nabízejí se otázky: je příběh o pouštním baráku a choleře pouze otiskem válečné zkušenosti? Není to spíše tak, že nám její zapisovatel v sevřeném tvaru předává daleko obecnější popis zániku kulturního života se všemi jeho obrannými mechanismy a nevyhnutelnými transformacemi myšlení, jež si vidina blížícího se konce na člověku vynucuje? A dále, odhlédneme-li od Langerovy legionářské povídky k současným dystopickým scénářům: nejsou náhodou všechny ty představy všeobecného preapokalyptického chaosu, onen boj o poslední místo na hromadě doutnajících trosek výhradní a také nedílnou součástí moderního individualismu, reprodukovaného ve všech vrstvách naší imaginace?
Pokud by tomu tak být mělo, pokud by kolektivní smrt byla hrůzná a barbarská, pak lze Langerův text chápat jako ukázku nanejvýš útěšlivé prózy, vyztužující vůli k životu navzdory nejisté budoucnosti. Ostatně přesně tak Langerův příběh začíná: v promrzlém vagónu kdesi uprostřed Ruska, na pokraji zoufalství, kdosi začne vyprávět o společné pouštní smrti.
František Langer: Smrt v píscích. In: Železný vlk. Příběhy z naší anabase. G. Voleský, Praha 1920, 184 stran.