Slovo „dvůr“ zní starými časy, patriarchální idylou statku či panství, soběstačného ostrůvku řádu uprostřed lesů. Snadno se spojuje se středověkem a nacházíme je třeba v novotvaru amour courtois, „dvorská“ či spíše „dvorná láska“, jímž Gaston Paris na sklonku 19. století označil zvláštní, ale pravidly svázaný, a právě proto čitelný typ vztahu mezi mužem a ženou – sublimovaný, vytříbený a tříbící, hodný důstojnosti člověka.
Stará čeština ovšem pokrývá adjektivem „dvorný“ široké pole, jehož součást tvoří i různé podivnosti, jak se ukazuje ve staročeském veršovaném eposu z druhé poloviny 14. století, konvenčně nazývaném Vévoda Arnošt. Jde o překlad německého Herzoga Ernsta verze D. V obou se vypráví týž příběh, v jednotlivostech se však český text od německého liší – například tím, že anonymní vzdělavatel ve 38. kapitole překládá spojení wunderlîche liute (podivuhodní lidé) jako „lidé dvorní“, když popisuje stavitele zvláštního hradu na ostrově Kypru, jehož vnější zdi jsou zdobené jako šachovnice.
Titulní hrdina, bavorský vévoda Arnošt, zatím tento hrad pozoruje z lodní paluby. Plaví se k Božímu hrobu a právě se svou družinou přečkal strašlivou bouři. Má žízeň, hlad a strach, neví však, co může od obyvatel hradu čekat. Nakonec však i se svými lidmi vstoupí. Uvnitř se nalézá podivný prostor luxusu. Vše je pokryto zlatem, jídlo se tu samo prostírá a do koupacích kádí vtéká teplá voda. Komnaty jsou prázdné, vysílení poutníci se mohou v klidu občerstvit. Teprve když už v hradě zůstávají poslední dva Bavoři, vévoda Arnošt a jeho přítel Vecl, stavitelé a majitelé se vracejí. A „dvornost“ s jejich příchodem dosahuje vrcholu. Mají totiž lidské údy i těla, z tváře jim však namísto nosu trčí dlouhý zobák. Nemluví, jen klapou, klovou a kokrhají. Jejich král si právě jako kořist přivedl lidskou dívku, ztrápenou indickou princeznu, a usadil ji ke stolu. Snad se k ní chce chovat něžně, ale tvrdý zoban mu pořád ční pod očima… „Z svých úst panně podáváše/ a ji k sobě přitiskováše./ Nosem dráše o nie dvorně,/ tiskna jejie líčko vzdorně.“ Hrdinové toto pokoření lidskosti příšerou nemohou strpět. Čekají proto v úkrytu na vhodnou chvíli, pak s tasenými meči vybíhají – a nosáči raději dívku sami zabíjejí několika klofanci do srdce, než aby ji vydali osvoboditelům. Arnoštovi s Veclem nakonec nezbývá než prchnout. Mohou být rádi, že vyvázli životem.
V české verzi eposu tak dvornost spojuje moc se smrtí a láskou či spíše sexuální touhou, jež se realizuje jinak, než jsme zvyklí. Třeba zobákem. Součástí pojmu je odlišnost milostného chování či tělesného vzhledu, která u „neodlišných“ obvykle vzbuzuje odpor či strach. Před sebou nemáme obraz pevných aristokratických hierarchií ani zabezpečeného dvora jakožto místa nezpochybnitelné vlády panovníka nad poddanými, ale spíše staročeskou queerness, která je schopna bojovat, bránit se a vítězit. Vévoda Arnošt je sám dvorským aktérem, adoptivním synem německého císaře, který se ovšem nechal vyprovokovat k vraždě, a proto se na dvůr nesmí vrátit. Podivný kyperský dvůr mu snad má posloužit jako zrcadlo, ve kterém se ukazuje jeho vlastní neschopnost – neschopnost křesťanského, mužského a urozeného hrdiny ubránit ženu, objekt touhy a ploditelku dětí, v konfrontaci s radikální odlišností. Bez této zkušenosti bezmoci tváří v tvář jiným tvářím a jiným řečem na dokonale jiném dvoře se tu k Božímu hrobu dojít nedá.