V kterémsi ušlechtilejším světě

Nad Pernambucem Ivana Wernische

Novou básnickou sbírkou se Ivan Wernisch vrací tam, kde se cítí jako doma: do archaicky iluzivního světa, kterému je vlastní tesklivá nostalgie a v němž poetické a mnohdy absurdně působící fragmenty dávají nepoměrně větší smysl než svět kolem nás.

Kdykoli čtu Wernische, bývám rozpolcený. Zleva mě přepadá úžas, provázený chutí odejít do veršů, jejichž smysl je slastné nechápat. Zprava mě brzdí obavy, že mě básník sprostě vodí za nos. Plody jeho schopnosti narýsovat v pár řádcích svébytný svět jsou pro mě zabarveny pochybností, zda jsem „správně“ prohlédl všechny aluze. Je to hloupé, ale taková je zkušenost. Přes veškerou původnost mají v sobě Wernischovy texty něco připomínavého, co bych rád jednou pojmenoval. A zatím se jen každý verš podobá verši, který se zase podobá verši, a tak nezbývá než se ochotně poddat iluzi nemístných souvislostí a laskavě věřit, že „v některém z vedlejších světů“ se tohle stalo. Nejinak je tomu v nové Wernischově sbírce Pernambuco, v níž pro existenci stejnojmenné lodi není pádnější důvod, než že se její jméno líbí námořníku s papírovou kytkou v knoflíkové dírce. Nebo to byl profesor hrabě Květenský? Či snad tlachavý strýc s plochýma nohama? Sám nevím, a pramálo na tom …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky