Smrt malého Velkočeska

Pohlédnout za mnichovskou clonu

Předválečné Československo bylo státem osmi národů, vládl v něm ale pouze jeden z nich a dnes si jeho příslušníci myslí, že právě oni mají privilegovaný přístup k paměti a historii společného státu. „České století“ ale nikdy nebylo jen české, respektive československé. Připomenout bychom si to měli právě nyní.

Všichni víme, jak se tvářit, když se mluví o velkoněmeckých, velkosrbských či velkopolských ambicích. Národní šovinismus přeložený do nároku panovat jiným národům je něco nepřijatelného. Ovšem národ, který si důsledně opakuje, že je „malý“, přece nemůže být pokládán za nositele velikášství. Spojení „Velkočesko“ či „velkočeský“ nás ani nenapadne. Jak ale popsat situaci po roce 1918, kdy český národ získal pro uskutečnění svého snu o státnosti území, na němž žilo celkem osm národů (Češi, Slováci, Němci, Rusíni, Maďaři, Poláci, Židé, Romové)? Sami Češi přitom tvořili slabou polovinu, 46 procent, obyvatel, a aby získali ve státě většinu, museli deklarovat zbožnou lež „československého národa“ – který prakticky znamenal do značné míry poručnictví Čechů nad Slováky, české pravidlo a slovenskou výjimku.

 

Hitlerův trumf

Jistě, slova se mají používat opatrně. Se souslovím velkoněmecký či velkomaďarský máme spojenou násilnou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky