Masarykova univerzita 2018, 62 s.
Štěpánkova environmentální sbírka je pozoruhodným pokusem zmocnit se čerstvého tématu (dopad civilizace na biosféru), jehož naléhavost cítíme každý den našich nervózních životů. Také jsem rád čítával o vyhubených zvířatech, byla to dobrodružná, přímo bájeslovná literatura, teď je to zpravodajství, které není ani zábavné, ani romantické. Básníkova strategie je zřejmá: nahlédnout prudkou proměnu našeho bezprostředního okolí, nepřehlédnutelný lidský otisk v české krajině perspektivou anonymních, nepředstavitelně dlouhých přírodních procesů, o jejichž podobě a smyslu se jako jediní „živočichové“ máme potřebu dohadovat. Postřehy jsou to trefné a drásavé, ale jsou v prvé řadě výkonem inteligence, která reflektuje svou existenci na Zemi. Proto takřka cokoli, co básník předvádí jako zpoetizovaný záznam aktuální skutečnosti, antropomorfizuje; přepisuje bezvědomý život na drama určené lidským divákům. Ano, lidé myslí pro lidi o lidech. Štěpánkův postoj k přírodě je vlastně rozporuplný: v básních povětšinou nasazuje mazlivou, lyricky deskriptivní polohu – ale chce pohnout svědomím čtenářů. Nejlépe se mu to daří tam, kde odolal tendenci zbásnit indiferentní fakta (například invazi netýkavek), kde se vyhnul náboženskému slovníku, který z problémů skutečnosti činí bezpečně neživé náměty pro krasořečnění, kde od ilustrací svých botanických znalostí postoupil k možným postapokalyptickým obrazům, podaným s jakousi vyrovnanou lítostí, která teprve řeže.