Takzvané vědomí smrti

Nad novou sbírkou Víta Slívy

Smrt je v knize Ultima Thúlé všudypřítomná, a přitom vzdálená: třebaže ji lyrický subjekt cítí blíž a blíž, popsat může jen své očekávání, nikoli smrt samu. Tíhu blížícího konce ale vyjadřuje spíše kompozice celé sbírky, jednotlivé básně zaostávají za trýznivou zkušeností, kterou za nimi tušíme.

Vít Slíva se ve svých básních často zaobírá smrtí, svůj stále nerozhodnutý čas umanutě poměřuje odžitým časem předků a mrtvých básníků, ale ještě nikdy se tak soustředěně a „úplně“ nenatáhl k hranici života jako v nové sbírce Ultima Thúlé. Jeho soustředěnost vyplývá už ze samého faktu, že stárnoucí básník je se smrtí konfrontován naléhavěji a jaksi bez oddechu, heroické úsilí odmyslet si smrt je tu ztěžováno přímo biologicky. Nezbývá mu mnoho „úkrytů“, kde lze mysl obestřít dočasnou nevědomostí, a jejich účinnost se snižuje po způsobu narkotik. Leda snad láska, citová i tělesná blízkost ženy, dokáže u Slívy vědomí smrtelnosti nakrátko ulevit, i když je to v posledku úleva draze vykoupená: smrt se vedle mladé dívky připomíná palčivěji. „Úplnost“ básníkova doteku se smrtí je určena tím, že si nepokrytě připouští i tu nejhorší, nejpravděpodobnější eventualitu: „Hnus vesmíru je,/ že všechny radosti,/ smutky,/ všechna blaha/ i veškeré trýzně,/ …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky