Člověk zahnaný do kráteru

Dlouho jsem nečetl básnickou sbírku, jejímž veršům jsem skoro na každé stránce přitakal, bezděky i s pocitem, že jsem prohlédl jejich smysl, a přitom byl po jejím přečtení zklamaný a neschopný formulovat, co stojí za takto schizoidní čtenářskou zkušeností. Nová sbírka Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel totiž působí jako jakýsi „tezář“ k rozpracovanému lyrickému pojednání na téma „Jak se má člověk srovnat s tím, že je člověkem, tváří v tvář skutečnosti léta Páně 2018“. Téma je to nepochybně zásadní – a široké jako samy dějiny myšlení. Jestliže jsem Kolmačkovi přitakal, pak proto, že ve verších vyjádřil řadu intersubjektivně platných postřehů o podmínkách existence rodu Homo, vznikajících v okamžiku, kdy se mysl kohokoli z nás oddělí od úkolu, zvyku, těla. Poznával jsem básníkovy obavy i radosti, ale poznával jsem je zástupně – jen při dobré vůli jsem je tušil za verši, které byly vytištěny na papír.

Zklamaný jsem byl proto, jak málo z těch všudypřítomných, čerstvých starostí ke mně přes hradbu zplanělých slov dolehlo. Nabyl jsem dojmu, že Kolmačka nepíše básně, ale jejich synopse, které ozřejmují, o čem nenapsané básně jsou, respektive mohly být. Co je zde vysloveno, je často už zobecněná zkušenost, hotová myšlenka, pojmenovaný motiv. Jako by se básník dobrovolně připravoval o nezadatelnou schopnost uměleckého textu evokovat a neuzavřít výpověď do pojmů: „Děje se mnohem víc,/ než vidíme,/ nezměrně víc, než víme.“ Chápu potřebu promluvit – při současné hypertrofii komunikace – na rovinu, ale v realitě přehlcené slovy a znaky zní prostá, nehledaná slova jako bezzubé truismy.

Katalogizovaná skutečnost

Těžko se ubránit pomyšlení, že rozsáhlá sbírka byla sestavena z básní psaných na základě rozmanitých podnětů a teprve dodatečně komponována jako celek, který svou tematickou konzistenci projevuje navenek, názvy oddílů: Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí, Les. Hlubší logiku uspořádání, která by osvětlovala, proč jsou básně co do kvality i provedení tak rozdílné, jsem neodhalil. Skutečnost, že si zvláštní zmínku v titulu vysloužily včely, si vykládám tak – pominu­-li autorův soukromý zájem –, že jejich společenství představuje obdobu naší civilizace. Jak u nich, tak u nás závisí život a přežití druhu na velmi křehké rovnováze nepostihnutelných faktorů, jejichž hodnoty byly povážlivě vychýleny. Zrcadlení organických říší ve smyslu biologické taxonomie tvoří rámec sbírky, v němž svět zvířat a rostlin nerozlišně splývá se světem člověka. Jakkoli může tato představa působit romanticky, nabízí Kolmačkovi perspektivu pro předvedení ubohosti člověka, respektive svrchovanosti zvířat a rostlin.

Trnem v oku je básníkovi lidská snaha vše prolézt a zjistit, vyčíslit a převést do jazyka „má dáti – dal“, což spolehlivě ruší přitažlivost života. Poznání sice člověka posouvá kupředu, ale strhává závoj tajemství z toho, co jej obklopuje. Především básně prvních dvou oddílů stavějí na apodiktické deskripci, která skutečnost katalogizuje. Byla taková metoda zvolena záměrně, aby i způsob výpovědi umocnil obraz světa složeného z evidencí nehierarchizovaného dění? Mínil básník vyčerpávajícím konstatováním naznačit, že jsou současnosti vlastní agresivní imperativy, že nás doba „přesvědčuje“ silou pojmenování? Jen výjimečně popisnost postihne to, co se skrývá za vjemy: „Předlouhou ulicí budoucí matky lidí/ zlatavou září odnášely boky/ v rukou nanuky.“

Něco důmyslnějšího než člověk

Třetí a čtvrtý oddíl vychází z odžitých událostí. Verše zde sugerují jakousi opravdovost toho, co bylo třeba vyslovit, snad díky důvěrným polohám, jako jsou sdílení snů, odposlechnutá vyznání, fragmenty dialogů. Báseň Za Olšemi do bezútěšného světa uvádí „kráter“, panenské místo, kam se lze utéct před veškerou hrůzou. Lesní jezero je místem, kde „žije“ něco důmyslnějšího než člověk, odtud pak vyvstává opora v čase příliš lidském. Jenomže i v lese nakonec nastává tentýž paradox: Kolmačkova obraznost v závěrečném oddílu směřuje do oblasti skrytých, nezbadatelných přírodních procesů, jak je ilustrují časosběrné záběry dokumentárních filmů, respektive ne­-lidská perspektiva chladných objektivů pronikajících do ledví přírody. „Nevíme ani, co se nám odehrává v těle. Nemáme ponětí o osmózách v našich tkáních. O práci našich střev. O válce organismů v naší krvi. Žijeme bezstarostně, jako by nebyly. A věci venku? Věci daleko? Dějí se, a my nevíme nic. Přibližují se. A znenadání vtrhnou a jsou tady.“

Autor je kritik.