Člověk zahnaný do kráteru

Nad novou sbírkou Pavla Kolmačky

Básník Pavel Kolmačka se ve sbírce nazvané Život lidí, zvířat, rostlin, včel pokouší definovat lidskou podstatu i odcizení člověka od přirozeného řádu věcí. Proti ubohosti lidstva staví rostliny a zvířata, ovšem verše působí spíš jako náčrty budoucích básní.

Dlouho jsem nečetl básnickou sbírku, jejímž veršům jsem skoro na každé stránce přitakal, bezděky i s pocitem, že jsem prohlédl jejich smysl, a přitom byl po jejím přečtení zklamaný a neschopný formulovat, co stojí za takto schizoidní čtenářskou zkušeností. Nová sbírka Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel totiž působí jako jakýsi „tezář“ k rozpracovanému lyrickému pojednání na téma „Jak se má člověk srovnat s tím, že je člověkem, tváří v tvář skutečnosti léta Páně 2018“. Téma je to nepochybně zásadní – a široké jako samy dějiny myšlení. Jestliže jsem Kolmačkovi přitakal, pak proto, že ve verších vyjádřil řadu intersubjektivně platných postřehů o podmínkách existence rodu Homo, vznikajících v okamžiku, kdy se mysl kohokoli z nás oddělí od úkolu, zvyku, těla. Poznával jsem básníkovy obavy i radosti, ale poznával jsem je zástupně – jen při dobré …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky