Od hrotu po trn

Nad poslední básnickou sbírkou Wandy Heinrichové

Poezie Wandy Heinrichové je navenek nenápadná, ale vnitřně silně neortodoxní. Ačkoli jsou verše sbírky Jehla sestupuje osobně laděné a místy až autodiagnostické, vypovídají i o stavu současného světa. Kniha vytyčuje melancholické území, v němž je ovšem místo i pro parodii či burlesku, jazykovou hru a bohatou síť literárních odkazů.

Už dlouho jsem nečetl tak úzkostnou i vzdornou, krutou i soucitnou poezii jako v knize Wandy Heinrichové Jehla sestupuje. Jde o sbírku komorní, poučenou, přesnou i překvapivou, pod zdánlivě nenápadným povrchem zcela neobvyklou. Je to poezie intimně, osobně laděná, a zároveň přináší silnou, vnitřně bolestnou výpověď o duchu doby. Svědčí o něm ovšem spíš prizmatem osobního rozpoložení než přímou reflexí. Verše evokují čas, kdy se připozdívá, ubývá věcí, jimž je možno důvěřovat a jimž by bylo lze věnovat své okouzlení. Čas, kdy se naše radosti či soukromé extáze neúprosně uzavírají do sebe, nerezonují vně, ale svět se od nich odvrací, a my jsme čím dál víc odkázáni na sebe či nejužší kruh kolem nás, přičemž i tato osamocenost je vrtkavá. Odkázáni na sebe, co najdeme? Které jméno vepíší jehly kárného stroje do zad? Přečteme je vůbec? Není to celé – čtení i vpisování – nakonec trochu marný, krutý výmysl? Nejsme sami nějakou nepříjemně zmuchlanou verzí vychládajícího světa kolem?

 …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky