Na bezútěšnosti nedělního odpoledne se od vydání Halasových Starých žen (1935) sotva co změnilo. Člověk nemusí trávit poslední dny v pokojíku starobince jako básníkova babička, aby si s hrůzou i úlevou připomínal svoji jedinou jistotu. Závěrem týdne střídá setrvačnou představu činorodého bytí nakrátko vědomí neohraničené možnosti, kterou jen trochu poctivá mysl umí promptně překlopit do pocitu prázdnoty uvnitř náhle nahromaděné a podivně cizí skutečnosti vlastního života. Nehostinnou časovou niku nedělního podvečera vyplňuje stav mysli, který Angličané označují slovem vypůjčeným z francouzštiny – ennui, což není jen obyčejná nuda, ale jakási iritující apatie, proti jejímuž sevření není pomoci. Chápu, proč Halas posadil svůj tragický portrét stáří na horizont nedělního odpoledne, které je jediným časovým určením skladby, stejně jako je okno pokojíku jediným místem pouze vizuálního „dotyku“ starých žen s ulicí.
Nebýt lítosti, kterou navozuje litanický půdorys Halasovy básně, byli bychom se propadli do beznaděje spolu s těmi, kterým „svět nic není“. A nebýt řetězení vynalézavých metafor, které chápeme jako znak uměleckosti, a tedy krásy, jakkoli nevábné, mohli bychom se jako mnozí jiní, stižení literární neužilostí, pohoršovat nad básníkovým cynismem. Důmyslná estetizace stáří nám brání, abychom si chátrající lidské tělo hnusili. Halasovi se monument stáří podařil, vztyčil jej na pilířích opravdovosti a důstojnosti člověka, ovšemže pod klenbou smrti.
Umělecký obraz stáří lze však chápat i jako „záležitost politickou“. V reakci na Staré ženy napsal S. K. Neumann polemickou skladbu Staří dělníci (1936), kterou Halasovi dedikoval s douškou, že mu „neběží o lyrickou soutěž, nýbrž o něco mnohem závažnějšího“. Vedle osudu obecně lidského, platného pro všechny čtenáře bez rozdílu, postavil osud specificky třídní. Paradoxně tak učinil doslovným to, co Halas nikdy říct nechtěl, a bezděčně ukázal na hlubší smysl Starých žen. Halas hledí v lítostném údivu na nepřekročitelnou hranici lidského života, Neumann prohlašuje, že „smrt není“. Univerzální platnost heroicky popíraného zániku sebepevnějšího života pochopitelně zůstává neotřesena: smrt (kteréhokoli) starého člověka je přesvědčivější než smrt starého dělníka, jenž má ruce k tomu, „aby přibily hřebík pro obrázek Leninův“.
Neumann Halasovi vyčítal „maloměšťácký motiv, katolickou obrazotvornost a kňouravý pesimismus“, ale sám Staré dělníky zakončil veršem o jejich vykoupení. Sám pracoval s básnickou nadsázkou, ale cit pro Halasovu rafinovanou výpověď, jistěže z pochopitelných, nikoli estetických důvodů, nenašel. Oč je tedy dnes Halasova „obludná, bezforemná, hluboce pesimistická a dekadentní báseň, plná zděšení a ošklivosti nad stářím ženy“ perverznější než Neumannův básnický obraz rukou starých dělníků, jež voní puškami a vaří kávu vnoučatům? Znát tak Neumannův názor na Halasovy později vydané Mladé ženy! Jestlipak jej „houštinky rozverné/ rozparky andělské“ upokojily?
František Halas: Staré ženy. Nakladatelství Fr. Borový, Praha 1935.
Stanislav Kostka Neumann: Staří dělníci. Nakladatelství Fr. Borový, Praha 1936.