Svět nic není - básnická redukce

Na bezútěšnosti nedělního odpoledne se od vydání Halasových Starých žen (1935) sotva co změnilo. Člověk nemusí trávit poslední dny v pokojíku starobince jako básníkova babička, aby si s hrůzou i úlevou připomínal svoji jedinou jistotu. Závěrem týdne střídá setrvačnou představu činorodého bytí nakrátko vědomí neohraničené možnosti, kterou jen trochu poctivá mysl umí promptně překlopit do pocitu prázdnoty uvnitř náhle nahromaděné a podivně cizí skutečnosti vlastního života. Nehostinnou časovou niku nedělního podvečera vyplňuje stav mysli, který Angličané označují slovem vypůjčeným z francouzštiny – ennui, což není jen obyčejná nuda, ale jakási iritující apatie, proti jejímuž sevření není pomoci. Chápu, proč Halas posadil svůj tragický portrét stáří na horizont nedělního odpoledne, které je jediným časovým určením skladby, stejně jako je okno pokojíku jediným místem pouze vizuálního „dotyku“ starých žen s ulicí.

Nebýt lítosti, kterou navozuje litanický půdorys …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky