Přeložil Jiří Kaňák
Akropolis 2019, 220 s.
„Mít jen jedny předky. Bylo by fajn myslet si, že jste jedno nebo druhý, indián nebo bílej. Cokoli by bylo lepší než bejt míšenec.“ Novela amerického autora indiánského původu Jamese Welche z roku 1979 má blíž k francouzskému existencialismu než kašírovanému patosu mayovek. Postkoloniální násilí tu už nemá podobu přestřelek v prérii, ale spíše vnitřních zápasů s vlastní identitou a postavy se potýkají s bezúčelností života, vykořeněností a alkoholem. Hlavní hrdina Jim Loney se jako míšenecká reinkarnace Camusova Meursaulta z Cizince potácí v nekonečné Montaně, opuštěn rodiči a vtahován zpět do reality ženami se nakonec stává strůjcem i obětí vlastního radikálního činu. Strohá bezútěšnost se v textu mimo jiné projevuje zdánlivou literární neschopností: bez psychologické dramatizace, bez strhujícího tempa kulek a pěstí a v nesnesitelné liknavosti každého nového dne. Jenže první klasik americké indiánské literatury James Welch schoval obsah do formy. Loney, odcizený světu i vlastním myšlenkám, nehledá smysl života ani si ho nenechá vnutit zvnějšku. Přesto katarze přichází tam, kde už ji nikdo nečeká. Není jasnozřivou intencí ani spádem dějin – prostě se stane. Bez jediného káravého slova z druhého plánu čtení vystupuje jedna z nejpalčivějších obžalob kolonizační likvidace života původních obyvatel Severní Ameriky. Poté, co jim byla uzmuta skutečná svoboda, se jim tu vnitřní zkouší vnucovat okcidentální literárností odkojený mozek čtenáře, který nakonec stejně zjistí, že mu Welch celou dobu jen oprávněně plive do tváře.