Z okruhu španělské generace 27 bývá do češtiny častěji překládán jen Federico García Lorca. Výbor Víta Pokorného Hlas tebou stvořený důkladně představuje tři Lorkovy druhy a načrtává obraz skupiny tvůrců, jejichž vzájemný soulad je zajištěn především důslednou abstrakcí.
Ve španělské literatuře se stalo zvykem shromažďovat básníky do generací podle let, ve kterých k něčemu došlo. Členové takzvané generace 27 postupně vstupovali do literárního provozu (a přejímali žezlo po generaci 98) již od počátku dvacátých let, skupinové označení si vydobyli až díky poetickému kongresu, uspořádanému roku 1927 u příležitosti výročí smrti Luise de Góngory. Přihlásili se tak k tradici introspektivního, osamoceného a intelektuálního básnění. Ozvěna tohoto přihlášení zní dost nahlas i ve výboru z děl básníků Manuela Altolaguirra, Pedra Salinase, Gerarda Diega, který sestavil pod názvem Hlas tebou stvořený překladatel Vít Pokorný.
Přímky
Kniha působí především jako pokojná souhra hlasů. Manuel Altolaguirre ji zahajuje průzkumem tichých věcí, smutku, samoty a prázdnoty, lidského nitra. Gerardo Diego se z onoho nitra pozvedá k Bohu, elegantně odpovídá na Altolaguirrovy podněty a podává zprávu o návštěvě u Pedra Salinase. Salinasův oddíl po reflexích psaní a ostrých věcí k řezání a psaní končí básnickým pásmem z roku 1933, jež propůjčilo jméno celému výboru (La voz a ti debida, 1933). Harmonie trojúhelníku, řeklo by se. Je v této souvislosti možno poukázat k Altolaguirrově chvále trojky jako bezrozporného čísla v básni Trojjediný a Juan Sánchez k tomu v doslovu čtenáře ujistí, že „osobní vztahy členů generace byly (téměř) vždy přátelské“. Soudíme-li jen z tohoto výboru, vše s tímto tvrzením souzní. Již na první pohled tu chybějí věci, o něž by autoři mohli vést spor – konkrétní lidé či názory. Všichni tři zřetelně upřednostňují statický okamžik před historickou situací a nekonstruují pro své básně místa, ale prostory, sítě souřadnic či vektorů, mezi kterými dávají přednost vertikále. I Diego, nejčasovější a nejideologičtější z trojice, pravidelně dospívá k této přímce, obvykle cestou přes tradiční (a zručně zrestaurované) křesťanské odkazy.
Proces zprostorovění a vytržení z kontextu vzorně zachycuje Altolaguirrova programatická báseň Můj žal tak převysoko čněl. Emoce tu trčí do takové výše, že mluvčímu při odchodu z domu sahají dveře sotva do pasu a on dohlédne na onen svět. Přesto neumírá ani netluče hlavou do futra. Jeho reakce na traumatickou událost, smrt milované ženy, samozřejmě probíhá v čase, jako minulost ovlivňující přítomný okamžik, básnická práce však emoci transponuje do prostoru, aniž by ji znečistila reálnou hmotou či možnostmi.
Zájmena
Ze série Altolaguirrových básní jako ideál postupně vyvstává obraz stromu, pevně vzpřímeného tvora a vzoru pro člověka. Diego se soustředí spíše na umělou architektonickou vertikálu, s oblibou píše o věžatých katedrálách a v jeho slavné básni o cypřiši v klášteře Silos se i z tohoto stromu stává artefakt, stožár, standarta, černá věž, u Víta Pokorného ve zdařilé analogii „v nebe kladka“. Drobnou tenzi v dialogu Altolaguirra a Diega, jež se týká spíše použitých prostředků nežli vertikálního programu samého, moderuje Salinas pomocí slov. Namísto Altolaguirrových ostrovů a Diegových věží mu stačí k žití zájmena, jak prohlašuje ve čtrnácté básni La voz a ti debida. Skrze drobná slova, u nichž míra zobecnění či vágnosti plně záleží na mluvčím, lze utéci od abstrakce zpět ke konkrétnímu okamžiku společenství a k horizontále lásky, kterou v básni číslo třicet z téhož pásma možná žádá po své milence, možná konstatuje sám u sebe. Originál je v tomto ohledu, na rozdíl od překladu, ambivalentní.
V posledním zastavení cyklu se Salinas dosti explicitně vrací k „namáhavému snu“ dvou lidských těl, který bude znamenat „návrat této smrtelné, zarůžovělé tělesnosti, v níž láska přichází na své nekonečno“. Tato pointa se však do výboru nedostala, Salinas tak zůstává odtažitý, v čistě obtažených konturách abstraktního básníka. Srovnání básníků generace 27 s kubistickými malíři, jež v závěru provádí Sánchez, je bezpochyby oprávněné, rozložený předmět kubistů se však po mém soudu hodí doplnit ještě odkazem k plátnům Kazimira Maleviče s jejich předměty koncentrovanými do sebe samých až k zániku. Vít Pokorný svou volbou básní zdůrazňuje právě takovou razantní, mocně provedenou abstrakci. A je to dobře. Něco podobného bychom od souputníků Lorky s jeho andaluskými cikány a četníky patrně nečekali.
Autor je komparatista.
Manuel Altolaguirre, Pedro Salinas, Gerardo Diego: Hlas tebou stvořený. Vybral a přeložil Vít Pokorný. Opus, Zblov 2019, 105 stran.