Teror, trauma, terapie

ETA a její dědictví v románu Fernanda Aramburu

Vlast je prvním do češtiny přeloženým dílem Fernanda Aramburu, španělsky píšícího spisovatele baskického původu, který od roku 1985 žije v Německu. Třebaže se vyprávění zasazené do Baskicka nevěnuje kořenům tamního terorismu, má vydání tohoto suverénně napsaného románu v autorově rodné zemi i určitý terapeutický potenciál.

Slovo „vlast“ většina z nás obvykle vnímá ve dvou modech – buď antikvárním, nebo mírně ironickém. Na obálce českého vydání románu Fernanda Aramburu Vlast (Patria, 2016) je ale vysázeno obrovskými písmeny shora dolů, ve směru stékajících kapek deště, které na šedorudém pozadí evokují krev a smrt. ­Dovedl bych si sice představit delikátnější grafickou práci, ale to hlavní se podařilo: připravit čtenáře na to, že tentokrát bude řeč o „vlasti“ v kontextech, na které nemusí být zvyklý.

V samotném románu se titulní výraz mockrát neopakuje, ale přítomný je neustále: je touto vlastí Španělsko? Nebo je to Euskadi, Baskicko v hranicích dnešního autonomního území v rámci španělského státu? Anebo Euskal Herria, „baskická země“, ke které patří i Navarra a jihozápadní cíp Francie? Teroristická organizace ETA, která v roce 2011 složila zbraně a předloni ohlásila svůj konec, kdysi zvolila třetí odpověď a za dobu své existence připravila o život téměř devět set osob – většinu z nich během dvacetiletí po smrti generála Franka v roce 1975. A právě uprostřed tohoto období se začínají odehrávat zásadní události Aramburuovy prózy.

 

Sémě sváru

O terorismu dnes čteme a slýcháme neustále, ale Česku se vyhýbá a v kolektivní paměti jej nemáme. V západní Evropě je tomu jinak: od sedmdesátých do raných devadesátých let se oběti útoků každoročně počítaly spíš po stovkách než po desítkách. Vedle Baskicka bylo v „olověných letech“ ohniskem terorismu Severní Irsko a přechodně také Itálie. Ani nedávné islamistické útoky v Paříži a dalších městech neměly tolik obětí. V tuzemském prostředí, zamořeném výroky typu „každý terorista je muslim“, ovšem není snadné nahlédnout terorismus jako něco, co nepřichází jen zvnějšku, ale často (a v minulosti především) zevnitř. Poměry, v nichž názorová diskrepance mohla člověka připravit nejen o přátelství nebo kariéru, ale i o život, zažila česká společnost naposledy kolem roku 1950 a v podstatně odlišném kontextu. Aramburuův román tak zprostředkovává poměrně specifickou zkušenost, ale zároveň má ambici nebýt jen „knihou o baskickém terorismu“ a mířit k univerzálnějšímu sdělení.

„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém“ – úvodní větou z Anny Kareniny by mohla začínat i Vlast, kdyby ovšem takovéto vypravěčské komentáře nebyly dikci románu naprosto cizí. Aramburu se vlastně soustředí na jediné: všech 125 kratičkých kapitol vyplňují osudy devíti hlavních postav ze dvou rodin, žijících v blíže neurčeném baskickém městečku. V jedné z nich vyroste mladý terorista, otec té druhé se stane obětí atentátu. Obě rodiny se původně přátelily – za zmínku stojí, že toto přátelství vzniklo po ženské linii, mezi Bittori a Miren, zatímco manželé obou rázných žen se k němu později připojili. Potom ale Bittorin manžel, podnikatel Txato, nezaplatí čím dál vyšší výpalné pro ETA a na zdech se začnou objevovat posměšné i výhružné nápisy, zatímco Mirenin syn Joxe Mari se nadchne pro osvobození Euskal Herria, vstoupí do teroristické organizace a ze své nerudné, ale přece jen milující matky učiní zapřisáhlou levicovou nacionalistku (i když dál věří i místnímu faráři a svatému Ignáci). K odcizení obou rodin by to stačilo, ale když je Txato nakonec před svým domem opravdu zastřelen, propast mezi nimi se zdá být definitivní a nepřekonatelná.

 

Jako zabít ptáčka

O Txatově vraždě, k níž muselo dojít někdy kolem roku 1990, víme už od úvodních kapitol. To nejdůležitější vlastně přichází až po ní: trauma pozůstalých, které je citově paralyzuje a boří nesmělé i bláhové pokusy zařídit si šťastný život. Jakožto oběti jsou navíc v převážně nacionalistickém městečku vylučováni, takže se přestěhují do města Donostia čili San Sebastián (Aramburu nejenže střídá baskické a španělské názvy, ale vkládá do textu i řadu baskických slov). Trpí ale i druhá rodina, zvlášť poté, co je Joxe Mari dopaden a uvězněn na desítky let. V devíti hlavních postavách jako by se Aramburu snažil obsáhnout celou společnost: je mezi nimi utahaný slévárenský dělník, odtažitý lékař, trochu povrchní bonvivánka, ochrnutá žena na vozíku, ale i začínající spisovatel a rozhlasový redaktor, který je navíc gay. Všem se dostává rovnocenné pozornosti – s výjimkou „nejhlavnější“ Bittori, která se stařeckou umanutostí nepřestává pátrat po okolnostech manželovy vraždy. A právě ona po mnoha letech učiní první kroky ke smíření.

Txatovo zastřelení prorůstá v rodině obětí – a v textu románu – vlastně vším. Bittori potom stačí, když jí kočka přinese z ulice mrtvého ptáčka, aby se minulost ozvala: „‚Kolikrát ti mám opakovat, abys mi nenosila zvířátka?‘ Připadá jí to odporné? Trochu ano, ale ne že by byla útlocitná. Potíž je v tom, že Ikatziny dary jí navozují myšlenku násilné smrti.“ Takové momenty možná nakonec fungují lépe než opakovaná citová ztroskotání mladších členů rodiny, která vždy nějak souvisejí s otcovou smrtí.

 

Násilí s rodokmenem

V Baskicku a celém Španělsku kniha zaznamenala obrovský úspěch. Jestliže se v zemi skutečně prodalo přes milion výtisků, odpovídalo by tomu v Česku vzhledem k počtu obyvatel něco přes dvě stě tisíc kusů, což je v podstatě astronomické číslo – zvlášť pokud by mělo jít o prózu, která příčetným způsobem tematizuje nedávnou historii země. Zdá se však, že Vlast má pro velkou část domácích, tedy španělských a zvláště baskických čtenářů také katarzní, respektive terapeutickou funkci. Podle redaktorky českého překladu Anny Tkáčové dokonce mnozí obyvatelé Baskicka po přečtení románu přestali mít strach mluvit o příkořích a skrývaných traumatech z dob, kdy ETA vedla ozbrojený boj.

Přesto se Vlast týká jen části problému. To, že se tu s terorismem zavrhuje i nacionalismus, působí na první pohled zcela logicky. Nejsnáze si čtenář najde sympatie k postavám, které plynule přecházejí z baskičtiny do španělštiny a na politické úrovni je pro ně baskická otázka buď nezajímavá, nebo uspokojivě vyřešená. To platí hlavně pro teroristovu sestru Arantxu a bratra Gorku, který píše a připravuje rozhlasové pořady v baskičtině. „Přináším něco našemu národu, jenže tvořím a nezůstává za mnou spousta sirotků a vdov,“ zní jedna z klíčových vět knihy. Takové krédo je dnes stěží napadnutelné – jenže tomu, aby vůbec existoval třeba baskický rozhlas, předcházely boje, které se ne vždy vedly u psacích či jednacích stolů. Už v roce 1937 frankistická diktatura používání baskičtiny zakázala (spolu s galicijštinou a katalánštinou) a v nejvyhrocenějším období se nesměly psát jinak než španělsky ani nápisy na náhrobních kamenech. V roce 1958 pak vznikla ETA, která mohla být v rané fázi své existence považována za legitimní odboj proti fašizující diktatuře. Po Frankově smrti se navíc vyrojily ultrapravicové teroristické organizace a během pár let existence si stačily připsat několik desítek obětí. Teprve poté vlastně nastává tragédie baskického ozbrojeného boje, který po přechodu k demokracii a uznání regionálních autonomií i jazyků pochopitelně ztrácel podporu obyvatel – zvlášť když si za oběti místo příslušníků španělských represivních složek vybíral i řadové Basky, jako byl Txato.

Nejde o to, že by byl Aramburu zcela jednostranný – v románu nechybí arogance příslušníků španělské policie urážejících baskickou vlajku, mučení dopadeného Joxe Mariho nebo otázka relokace baskických vězňů, za nimiž musejí příbuzní jezdit na druhý konec rozlehlého Španělska. A je pravda, že postavy spojené s terorismem u něj sice přicházejí o sympatie, ale nikoli o lidství. Násilí v Baskicku nicméně nezačalo tím, že ETA pobláznila horkokrevné mladíky; má svůj rodokmen, o kterém běžný Španěl něco ví. To ale zdaleka nemusí platit u zahraničních čtenářů rychle přibývajících překladů knihy, stejně jako u budoucích diváků televizního seriálu, jejž na letošek připravuje HBO. „Obecně lidská“ úroveň příběhu o scestném násilí pak může překrýt tázání po jeho původu a po tom, proč ho kdysi v jedné malé vlasti tolik lidí schvalovalo. I tak se ale Fernandu Aramburu podařilo napsat (a Vítu Kazmarovi přeložit) nejen knihu s terapeutickým potenciálem, ale i příběh, který vtáhne a nepustí dříve než po téměř šesti stech stránkách.

Fernando Aramburu: Vlast. Přeložil Vít Kazmar. Akropolis, Praha 2019, 598 stran.