Nejsem světice ani mučednice

S Daňou Horákovou o ženském údělu a literárním obnažování

Disidentky a úspěšné novinářky jsme se zeptali, co chybí dnešnímu feministickému hnutí a jak se dělá kulturní rubrika v bulvárních novinách. Mluvili jsme i o tom, proč by cílem další vlny feminismu mělo být ohodnocení práce v domácnosti, o mužské literatuře bez ženské perspektivy a o násilí, které patří k lásce.

Z vaší knihy O Pavlovi, v níž vzpomínáte na svého manžela, režiséra Pavla Juráčka, se stala literární událost. Čekala jste takovou odezvu?

Nečekala, ale jsem ráda, že se za knížku nemusím stydět.

 

Zdá se, že nám chyběl kritický pohled na „ženský úděl“ v disentu. Není symptomatické, že vás coby autorky, které se jako jedné z mála podařilo uspět v Německu, u nás všímají až ve chvíli, kdy napíšete knihu, která se věnuje muži?

S dovolením – nakladatelství Torst si mě všimlo už před pěti lety a zveřejnilo mou úplně první knížku Den plný pitomců z roku 1978. Ta do té doby vyšla jen ve Vaculíkově Petlici a samizdatové Edici Expedice, kterou jsem dělala s Vaškem Havlem. Já jsem se potom Viktoru Stoilovovi, který vydává Pavlovy české deníky, vnutila, protože jsem se rozhodla dát mu k dispozici i deníky, které Pavel napsal v Německu. Chtěla jsem, aby jeho dílo nezůstalo torzem, i když tam o mně píše stejně příšerně jako o svých předchozích manželkách, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky