Vznik literatury a lidské kultury jako celku můžeme krom jiného docela úspěšně chápat jako autoterapeutický akt. Člověk se slovy a znaky vyrovnává s tísní a nepohodlím ve světě, se všelijakou bídou, a hlavně se smrtí, jak se říkává s poukazem na barevné hlinky nalezené v hrobech z doby kamenné. Lidé nám podobní chodí po zemi statisíce let, po stejných cestách. Všude kolem nich se za tu dobu někdo narodil, všude někdo zemřel. A jednotlivé smrti se tak či onak vpisují do světa. Krajina sestává z hrobů.
„Stalo se divem oněch časů, že bylo tolik hrdinů zabito kvůli hněvu ženy,“ praví neznámý autor Nářku, navazujícího ve většině středověkých rukopisů na tragickou Píseň o Nibelunzích. V ohořelé hodovní síni krále Etzela (tedy Attily) se válí mrtvoly, a to všechno kvůli Kriemhildě, Etzelově manželce, která pomstila smrt svého prvního manžela Siegfrieda a vzápětí zahynula sama. „Ach, stokrát běda,“ volá (v překladu Jindřicha Pokorného) Etzel, když vidí, jak se Kriemhilda mstí na svém hlavním protivníku Hagenovi: „Teď stržil krutou ránu/ a padl rukou ženy nejudatnější z pánů.“ A moudrý strýček Hildebrand dodává: „Za to ji stihne trest!/ Odvážila se zabít reka a, na mou čest,/ i když jsem vyšel z boje s Hagenem sotva živ,/ jeho smrt nyní pomstím, ať se mnou bude cokoliv.“ Což také činí: „Vzápětí ke královně hněvivě přiskočil/ a mečem tuze mocným ťal kněžnu ze všech sil.“
Příběh s takovým koncem by bylo možné snadno číst jako zprávu o jedné podobě konfliktu pohlaví a různých genderově kódovaných konceptů cti a věrnosti. Dovětek eposu, již zmíněný Nářek, však takové čtení znesnadňuje. Pomsta, která vedla Kriemhildinu ruku, i Hildebrandova touha uštědřit patřičný trest jsou totiž nahrazeny údivem nad hrůznými činy u Etzelova dvora, a hlavně smutkem nad smrtí tolika skvělých lidí. Jeden z přeživších, Hildebrandův přítel a žák Dietrich, organizuje pohřební práce a vysílá posly k rodinám obětí. Jdou středověkou krajinou od hradu ke hradu a po jejich návštěvě se všude začíná rozléhat nářek. Nikdo se nehněvá, nikdo nikomu nic neklade za vinu – jenom Etzel sám sobě vyčítá, že krveprolití nedokázal zabránit, a v řečech postav opakovaně zaznívají odsudky zhoubných lidských vášní, které jsou společné všem bez ohledu na pohlaví či funkci.
Rodí se tu široké společenství pozůstalých. „Začal se ten nejusedavější a nejzoufalejší pláč, jaký byl kdy na světě k vidění. Z Etzelova království zmizela všechna radost,“ praví autor. Sám Etzel, uvedený na začátku Nářku jako mocný císař, bezmála pán světa, uprostřed slz postupně mizí. Dál se o něm nemluví. Identitu říše nadále neurčuje její korunovaná hlava, ale dav naříkajících a jejich emoce, vepsané do krajiny: pláče se ve Wormsu, v Pasově, podél cest, v horách i na břehu řek. Plakat má každý, ke komu se zvěst dostane; pláč spojuje pradávné hrdiny a jejich dnešní čtenáře.
Když čteme Píseň o Nibelunzích optikou Pláče (z něhož bohužel Pokorný přeložil jen několik úryvků), z eposu oblíbeného mezi titánskými romantiky i německými nacionalisty se stane zpráva o sdílené lidskosti založené na smrti, ztrátě a smutku. Všude kolem nás věci a lidé umírají. A krajina s kopci, silnicemi, hroby a mrtvými stromy, staveništi, místy nehod a vražd slouží jako černá kronika nás všech. Však se do ní jednou sami zapíšeme.