Hýření a smrt v Los Santos

Už klasické hollywoodské gangsterky třicátých let, jako Malý Caesar (Little Caesar, 1930) nebo Veřejný nepřítel (The Public Enemy, 1931), v sobě měly morální ambivalenci, která dráždila zastánce dobrých mravů. Zároveň ale vystihovala etická dilemata tehdejší společnosti a ostatně i pozici zábavních průmyslů. Gangsterští antihrdinové sice za své excesy nakonec zaplatili životem, do té doby však žili hédonisticky hyperkonzumním způsobem. Luxus tehdy představovaly hlavně přepychové obleky, drahá auta a prvotřídní alkohol. Každopádně šlo o životní styl, který jim většina diváků mohla závidět – a nejspíš opravdu záviděla. Figura „zločin se nakonec nevyplatí – ale do té doby je to zatraceně pohodový životní styl“ přetrvává i v pozdějších filmech ze světa gangsterů, a to nejen těch otevřeně společenskokritických, jaké točí třeba Martin Scorsese. Potupně rozstřílený na záchodě končí třeba i sympatický zločinec Vincent Vega v Tarantinově Pulp Fiction (1994). Na velmi podobné vlně, byť se spoustou specifik daných interaktivním médiem, pluje i herní série Grand Theft Auto, někdy přezdívaná „simulátor kapitalismu“.

Násilí, svoboda, kapitál

V zatím poslední epizodě GTA 5 (2013) se kumulují všechny význačné prvky celé série, zacházení s mýtem gangsterského životního stylu nevyjímaje. Tvůrci přitom do zásadní míry potlačili moralistní tón. Příběhová linie nekončí tím, že by hlavní hrdiny chytila policie nebo že by zemřeli násilnou smrtí – hráč je pouze ve finále postaven před obtížnou volbu, zda má jeho postava zabít jednoho ze svých kamarádů, nebo zemřít sama. Celkové vyznění hry je však mnohem subtilnější. Nabízí totiž hráčům maximum luxusu, se kterým je nechává velmi svobodně nakládat. Zároveň ale všudypřítomný hyperkonzum ne­ustále ironicky komentuje.

Svoboda, kterou na sérii mnoho hráčů oceňuje, je těsně propojená právě s gangsterským životem „na vysoké noze“. Platí to už pro nejzákladnější herní strategii, která spočívá v tom, že úplně ignorujete dějovou linii a prostě jen chodíte po ulici a mlátíte lidi, případně se projíždíte v kradených autech po neuvěřitelně rozlehlém, životném a především pestrém prostředí virtuálního města. Svoboda tu znamená dvě věci zároveň: možnost volného pohybu po herní mapě, ale také příležitost páchat bezdůvodné a bezúčelné činy odporující běžné morálce. To, že vás při páchání násilí velmi rychle začne pronásledovat policie, až vás nakonec brutálně zlikviduje, je vlastně nejpřímočařejší a nejstručnější naplnění zmíněné formule gangsterských filmů, podle níž se „zločin nevyplácí“.

S dalším postupem ve hře roste kapitál, se kterým mohou hráči disponovat, takže se vynoří možnost nakupovat si drahé dopravní prostředky a různě je vylepšovat, můžete provozovat spoustu zábavných aktivit od požívání drog a alkoholu po skoky padákem, můžete si pořídit gigantický zbrojní arzenál a proměnit město ve válečnou zónu mezi vámi a policií a – pokud vás to náhodou zajímá – můžete své peníze perspektivně investovat. Vzhledem k tomu, že na internetu existují diskusní fóra na téma „Jak mám sakra utratit všechny ty peníze v GTA“, je nicméně jasné, že slast, kterou hra uživatelům přináší, nespočívá v kumulování majetku, ale naopak v jeho extravagantním rozhazování.

YouTube, sexismus, waterboarding

Díky youtuberské scéně dostal tento aspekt hry navíc ještě rozměr čirého exhibicionismu a komunitní prestiže. GTA 5 je pro youtubery ideální hřiště, protože jim nabízí ohromnou zásobárnu možností, jak se předvádět. A to nejen tím, nakolik exkluzivní či bizarní vybavení autoři seženou, ale i v tom, jak krkolomné kousky s ním na svých videích provádějí. V tomto ohledu je GTA skutečně ztvárněním ideálu nekonečného, důsledně individualistického a esenciálně spotřebního hýření. Svým způsobem je to dokonalá snová mašina současné společnosti, kde na jedné straně stojí ohromující nabídka luxusního zboží stavěná neustále na odiv reklamním průmyslem a na straně druhé rostoucí masa lidí, kteří si ho nemohou dovolit zaplatit. GTA tuto frustrující propast přemosťuje alespoň virtuálně. Úzce s tím souvisí i překonávání dalších „propastí“, například prastaré hranice mezi zákonným a zapovězeným jednáním.

Fantazie, kterou tvůrci hráčům předestírají, je zároveň hypermaskulinní a mnohdy otevřeně sexistická. Nejde tu jen o to, že v dějinách gangsterského žánru najdeme trestuhodně málo ženských hrdinek, ani o předpoklad, že podobný typ hry budou hrát spíše chlapci a muži. GTA dovádí do důsledku princip sofistikované hry se stereotypy. Na přehnaných stereotypech je postavené celé herní univerzum. Prostor fiktivního města je sice možná realistický co do své dopravní infrastruktury, ale jinak je to ryze fantaskní prostředí, kde je vše přehnané a dovedené až na hranu sebeparodie. Je to svět viděný očima teenagera posedlého popkulturou. Což ale neznamená, že je šitý na míru takovým hráčům. Na okrajích této reprezentace je totiž patrná její kritika. V prostoru Los Santos najdeme vedle luxusních čtvrtí i depresivní průmyslové oblasti, nebezpečné chudinské slumy i periferii ovládanou násilnickými rednecky – to všechno je ve světě hry „komiksově“ zveličené do křiklavé a často dost konfrontační podoby.

Široká škála médií, kterým tu můžete být vystaveni, od rozhlasových stanic přes filmy až po reality show, stojí na bulvárním cynismu a brakových atrakcích. Drogová halucinace jedné z postav se změní v quest, při němž má hráč za úkol střílet po mimozemšťanech, a jiná mise zahrnuje sestřelování satelitů ze střech okolních domů. Jednoznačně nejvíce šokujícím momentem hry je však quest, kdy má hráč mučit jednu z postav několika technikami včetně waterboardingu. Mise byla v médiích silně kritizována, nicméně spíš než o simulátor, který chce legitimizovat mučení, jde o prvek, jenž má naopak působit zneklidňujícím dojmem. GTA 5 se tu dostává do společnosti her simulujících morálně problematické jednání, kam spadá dnes už relativně široká škála titulů, od nezávislé Papers, Please (2013) přes příběhově orientované hry typu Heavy Rain (2010) po prestižní válečnou střílečku Spec Ops: The Line (2012). Tyto hry obracejí naruby klasické hráčské motivace tím, že hráče nechávají interaktivně provádět akce, s nimiž eticky nesouhlasí.

Hip hop, destrukce, krize středního věku

Nejlépe je pnutí mezi slastí a kritikou viditelné na dějové linii hry. Přinejmenším dvě ze tří postav, za které je možné v GTA 5 hrát, jsou hrdinové, s nimiž by většina hráčů ve skutečném světě nejspíš nechtěla trávit čas. Ve všech případech jde o postavy vycházející z gangsterských stereotypů, které ale zároveň přesahují. Nejméně výrazný je mladý Afroameričan Franklin, který má ale zároveň sloužit jako avatar, s nímž se budou hráči nejlépe identifikovat. Postava vycházející z příběhů z prostředí černošských gangů, jak je známe z řady novějších krimifilmů nebo z hiphopové mytologie, má za sebou tragickou rodinnou historii, v níž figuruje domácí násilí a drogová závislost. Michael Da Santa svou vizáží i vystupováním připomíná postavy italo­-amerických gangsterek od Scorseseho filmů až po seriál Sopranos (1999–2007). Zároveň je to figura, která se utápí v sebelítosti živené neutěšeným rodinným životem a skeptickým přístupem k čemukoli. Jestliže Michael je zveličené, poloironické ztělesnění krize středního věku, pak třetí protagonista Trevor Philips zosobňuje noční můru demokratické Ameriky. Tenhle sociopatický vidlák nade vše miluje destrukci a evidentně trpí řadou poruch osobnosti, projevujících se mimo jiné tím, že se probouzí na náhodných místech v ženských šatech. Všichni jsou to přesně takoví hrdinové, jaké si GTA zaslouží – jsou to pokřivené obrazy, do nichž se promítají popkulturní mytologie a mediální reprezentace americké společnosti.

Je samozřejmě možné namítnout, že tyto podvratné, satirické proudy bude spousta hráčů ignorovat. Ale i v tom GTA následuje tradici svého žánru. Kdo dnes může říct, kolik diváků sledovalo staré hollywoodské gangsterky jen jako útěšné fantazie o přepychovém životě gangsterů, kteří ani tenkrát neměli s realitou organizovaného zločinu moc společného?