Podvědomá bitva

Bělohorský žal v antologii povídek z 19. století

Bitva na Bílé hoře vězí v kolektivní paměti Čechů jako zaťatá sekera. Čerstvě vydaný výbor povídek reflektujících tuto dějinnou událost nicméně ukazuje, že topůrko z těla národní komunity netrčelo vždy. Při čtení jednotlivých próz pak pozorujeme postupné zatínání ostří.

František Bílek: Požár, který byl postrachem a který udupán na Bílé hoře, 1931

Na rozpory, jichž je „tradice Bílé hory“ plná, narážíme ještě před první povídkou výboru „Horo Bílá – horo kletá!“, vydaného u příležitosti letošního výročí Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Anonymní mluvčí úvodního Nářku na Bílou horu – básně o patnácti slokách tištěné před polovinou 19. století – se neobrací k vlasti ani k duši národa, ale oslovuje Pannu Marii Bělohorskou, vzývá ji a prosí za přímluvu u Boha, jak se to obvykle dělává ve standardních poutních písních. Vzhůru ke kapli na bitevní pláni stoupá průvod, aby se poklonil světici, jeho členové však s sebou patrně nesou pochodně a krumpáče. Chtějí totiž Marii poprosit především o sílu ke „smytí vin“ z hory, na jejímž úbočí „luhy v každém máji/ k želům našim vykvétají“. A znakem této viny, ostudnou poskvrnou, se stává právě Mariin chrám.

Negace plodí negaci, vzpomínka na prohranou bitvu ponouká k pomstě, a přitom nijak netlumí pocit nepatřičnosti, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky