Jistý čas to přinejmenším na některých částech planety vypadalo, že dějiny brzy skončí a literatura si bude jen nezávazně hrát, fragmentarizovat a parodovat stará témata z doby dějinné. Věci nemají postižitelný smysl, hranice mezi skutečností a fikcí je splývavá, a proto pojďme bezstarostně fabulovat z perspektivy vlastního pupíku. Pospolitost je totiž pomysl a my jako volně cirkulující singlové toužíme jen po tom se prosadit.
Podle populárních myslitelů, jako je Byung Chul-Han, jsme překonali „imunologický model“, v němž organismus považuje cokoli cizího za nepřítele a touží to zničit. Místo toho jsme se naučili „přírodnímu“ soužití s diferencí, která nás neohrožuje, tak jako nás neohrožují četné bakterie, s nimiž naše tělo udržuje dobré vztahy. Většinou jsme si proto mysleli, že jevy jako rasismus či antisemitismus už se nikdy nevrátí, a najednou se nestačíme divit, v jak xenofobních a do svého blahobytu zahleděných společnostech žijeme. A platí to třeba i o Spojených státech, které se donedávna hlásily k principu „tavicího kotlíku“ jako základu své identity.
Určitým kladem naší doby, v níž étos hraje druhé housle a pravdivost je cynikům pro smích, může být, že nás vrací k podstatným otázkám, například k čemu je dobrá kultura. Odpověď „k ničemu“, kterou občas slýcháme od těch, kteří u nás drží měšec, přitom podle všeho vychází z módy. A někdy nás na to upozorňují i ti, od nichž bychom to čekali nejméně.
Brazilská vláda Jaira Bolsonara, přezdívaného „Tropický Trump“, se hned během prvního roku svého působení proslavila tažením proti intelektuálům, veřejným univerzitám a kulturní oblasti vůbec. Bolsonaro, obhájce vojenské diktatury, během níž prošlo mučením na dvacet tisíc lidí, používá restriktivní nástroje správní povahy, ať jsou to škrty v rozpočtech vzpurných univerzit, jmenování loajálních ministrů kultury a školství, výměny ředitelů významných institucí nebo náznaky cenzury. V prosinci Bolsonaro vyhlásil, že se nepodepíše pod diplom Camõesovy ceny pro portugalsky píšící autory, tentokrát udělené Chicu Buarquovi, který pro své protestní písně strávil léta v exilu a i ve svých knihách si vícekrát vzal na paškál brazilskou elitu. A před týdnem se ministerstvo kultury odlehlého státu Rondônia pokusilo vyřadit ze školních knihoven 43 titulů „nevhodného obsahu“, mezi nimi – vedle Kafkova Zámku a Poeových povídek – i pilíře moderní brazilské literatury, jako jsou Machadovy Posmrtné paměti Bráse Cubase (1881, česky 1996) či Macunaíma (1928, česky 1998) Mária de Andrada. Svobodomyslní intelektuálové se však vzbouřili a vláda přípis stáhla. Pro tentokrát.
Zvláštní metodou bolsonarovců je zvěstování dosud utajovaných pravd, jimiž chtějí přepsat dějiny, které si podle nich uzurpovala levice ztělesňovaná univerzitními profesory. Podle hlavního vládního ideologa Olava de Carvalha, který tyto „pravdy“ sype z rukávu, například skladby kapely Beatles, složené z hudebních analfabetů vyslaných šířit po světě komunismus, ve skutečnosti skládal teoretik Frankfurtské školy Theodor W. Adorno. Člověk vycvičený postmoderní literaturou by se takovému splývání skutečnosti s fikcí s chutí zasmál, kdyby ovšem těmto „objevům“ ve více než dvousetmilionové Brazílii, která je tak trochu světem pro sebe, tolik Bolsonarových voličů nevěřilo.
Už během prvního roku Bolsonarovy vlády se ovšem ukázalo, že současní kulturtrégři se s pouhou represí spokojit nemíní. Podle některých z nich udělala vojenská vláda zásadní chybu, když bojovala s kulturou pomocí zbraní. Pořádek ve státě tak sice nastolili vojáci, ale kulturní vliv zůstal „komunistům“. Proto je nyní třeba kulturní politiku aktivně vytvářet. Sekretář pro kulturu Roberto Alvim tak letos 16. ledna s velkou pompou vyhlásil Národní uměleckou cenu, dotovanou 20,5 milionu realů, což je v přepočtu asi 106 milionů korun. Součástí vyhlášení bylo i nastínění programu nového brazilského umění. Nakrátko ostříhaný Alvim, jehož projev doprovázela hudba Richarda Wagnera, konečně vyjevil, jak si bolsonaristé představují „nekomunistickou“ kulturu: „Brazilské umění příštího desetiletí bude hrdinské a bude národní. Bude se vyznačovat velkou schopností citového zaujetí a stejnou měrou bude rozhodné, neboť bude hluboce spojené s naléhavými touhami našeho lidu – anebo nebude ničím.“ K jeho smůle si podvratní univerzitní vzdělanci všimli, že jeho řeč místy přejímá pasáže z projevu nacistického ministra propagandy Goebbelse, a Alvim musel odstoupit. To bylo moc i na Bolsonara.
Vidíme to kolem sebe – v daleké Brazílii, ale i v sousedním Maďarsku či Polsku: kultura se v čase trvajících dějin znovu stává kolbištěm. Měli bychom být bdělí.
Autorka je překladatelka.