Záznam z 11. června, večer: „Pod vlnami bršlice vidím žluté dno z citrónově zežloutlého medvědího česneku. Vodnaté stvoly kozí trávy se kývají a rozestupují a vítr – teď docela silný – odkrývá dno z citronových lístků, které se celé chvěje. ‚Kývají‘ není úplně přesné: kozí nohy by se chtěly vlnit, ale neumějí to. Roje se navečer nadouvají v různých výškách a vzdálenostech a objemech po celé zpustlé zahradě: některé se s cukáním posunují z místa na místo, jiné se pomalu ‚vypouštějí‘ a vzápětí začnou přibývat o kus výš, jako přesýpací hodiny. Z místa, kde sedím, klesá tunel zeleně, na jehož konci se rozsvěcí a zhasíná slunce – vítr tunel občas zelení ucpe a zase propláchne, anebo ho rozprskne a znovu postaví. Břečťan zarůstá sám sebe jako skládku: mecholist, hederka, žabí list, ajvygrín, listnatý jehličí, helix, hadohlen, háháčko, skotskej mech, žabáček, zelenej peršan, brečenej strom.“
Člověk sem někdy chodí a zanechává tu stopy: pěšinu vykutanou v promoklé bršlici, větev vklíněnou mezi javory tak, aby se na ní něco usušilo, čerstvě orvanou divokou pivoňku, staré podobně tlusté klacky podobně opřené o zeď, rozeschlou trojnožku postavenou v nejlepším místě.
Nejlepší místo.
I zarostlá zahrádka s rozbořeným zděným domkem – který býval prádelnou a patříval k vedlejší krásné vile, nežli ho oddělili plotem a udělali z něj objekt rekreace – má jedno nejlepší místo. I tahle nezahrádka s nedomkem, poskládaná jenom z koutů a useknutých míst, dávno zpustlá a nikým nevídaná mezi místy, kam slunce může, má nejlepší místo.
Na něm stojí ta trojnožka.
Ten, kdo ji tam dal, nezaklínil větev do javorových větví, aby sušil prádlo, neopřel způsobně klacky, neorval pivoňku, ani nevyoral brázdu v bršlici.
To s trojnožkou udělal někdo úplně jiný!
Což je víc nežli jisté, myslím si pokaždé, když vcházím a prodírám se nažbluňkanou bršlicí rovnou k trojnožce. A sedám si do toho místa, které někdo záhadně naplánoval, ale zároveň ho nevnucuje. Sedím tam a dívám se a cítím, že co vidím a slyším, je moje i není – a v tom to vězí. Kdybych trojnožku našel odhozenou v koutě zahrady a sám jí určil „správné“ místo, celá moje situace ve zpustlé zahradě by koneckonců byla příliš svévolná a chudá. Takhle na trojnožce dřepíme dva. Zíráme do koutů a kombinujeme průhledy. Pátráme kolem sebe, představujeme si, co všechno by se v okolí, kde kopřiva přerůstá javor a kde v korunách mahonu přeletují ptáci, mohlo stát. A… a zdlouhavě a podrobně si porovnáváme všechny nálezy.
Nevím, jak on vypadá. Chtěl bych to vědět. Nesuší prádlo, neopírá klacky stejným sklonem. Staví trojnožku do zmrzačené, přehlížené, divoké zahrady. Pak čeká.
Nejlepší místo je takové. Takové je nejlepší místo! Takové místo je nejlepší. A tak dál.