Po ránu, mimo nadání

Nad povídkami Petra Borkovce

Nová kniha básníka – a v posledních letech stále více i prozaika – Petra Borkovce se jmenuje Sebrat klacek. V krátkých textech tohoto souboru se autor svým uhrančivým vypravováním snaží nastolit bezčasí a vytrhnout se z přítomného okamžiku do krátké věčnosti.

Proslýchá se, že Petr Borkovec píše lehce a mnoho. Příliš publikuje a jeho texty jsou všude. Taková a podobná klišé, jdoucí od úst k ústům, odbývají věc velmi zkrátka. O povaze Borkovcova díla neříkají nic. Nikdo se neptá, proč básník – bez záminky a s neskrývaným požitkem – píše prózu. Čtenáře zajímá, jestli to, co napsal, je pravda, totiž jestli se to opravdu stalo. K čertu s pravdou! Borkovcovi není žádný detail v jeho zorném poli dost nicotný na to, aby se o něm nerozepsal. Aby neposloužil za potravu jeho neuvadajícímu úžasu nad vším, co lze vidět, vnímat a formulovat. Aby od něj téměř bez přechodu nerozvinul další, třeba sto dvacátou sedmou kompozici, nesenou zvědavostí, kam jej roznícené představy odvedou a kolik situací, obrazů a vzpomínek cestou zastane. Borkovec je unikavý fenomén. Uhrančivost a suverenita jeho psaní oslepuje sebeodhodlanější vykladače. Borkovce má každý rád. Pokud někdo tvrdí opak, žehrá na něj jen naoko, jako se žehrá na dobrého přítele …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky