Naše půlka cesty

Dantovo Peklo a jeho morální geografie

Danta Alighieriho, autora monumentální básnické skladby Božská komedie, si při sedmistém výročí jeho smrti připomínáme jako básníka vizionáře, tvůrce svérázné mapy tří krajin západokřesťanského zásvětí. Co si z této mapy může odnést dnešní čtenář? Třeba povědomí o křehkosti krusty, která nás odděluje od pekla.

S Komedií řečenou Božská (1321, česky 1882) jsme vždycky v půli pouti životem – a není to život Dantův, ale náš: „Nel mezzo del cammin di nostra vita“, jak se říká v prvním verši prvního zpěvu Pekla. Děj, který následuje, je možná unikátní (hned ve druhém verši se přechází do první osoby singuláru), ale situa­ce je všem společná. Zkoumáme ji skrze vypravěče ztraceného v „houšti proutí“, jak to ve svém překladu zdůrazňuje Vladimír Mikeš. Vypravěč zapadl do lesa jako do temné hmoty pahýlů, šišek a slimáků. Na chuť je to hořké, vázne to v hrdle, sype se to do chuťových pohárků, aby člověk nemohl vnímat jiné chutě. „Tant’ è amara che poco è più morte“ – smrt je jen o trošičku hořčejší. Ta troška ustavuje hranici a na naší, životné straně této hranice jsou ještě všechny možnosti otevřené.

 

Těla a stíny

Badatelé často zdůrazňují, že Dantova Komedie svého čtenáře překvapuje, a to i čtenáře středověkého, zvyklého …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě