„Přijeďte, tady jsou všechny kameny solovecké,“ zval nás před lety jeden historik na souostroví v Bílém moři a jako lákadlo připojil láhev od koly plnou hořkosladké zavařeniny z tamní klikvy. Narážel na konkrétní kámen, který se píše s velkým písmenem. Už přes třicet let stojí v Moskvě, kousek od neměnného sídla tajných služeb. Je to pomník obětem sovětských represí. Neopracovaný kus žuly na nízkém leštěném soklu. Pochází ze Soloveckých ostrovů, kde ve dvacátých letech minulého století na území zrušeného kláštera vznikl předobraz nápravně-pracovních táborů později rozbujelého systému Gulag.
Od onoho pozvání se na ty ostrovy ležící sto šedesát kilometrů od polárního kruhu opakovaně vracím, přestože dávno toužím po cestě na jih, do tepla. Kdovíproč si ale pokaždé řeknu: „Když už má člověk někam jet, nejlepší je jet na Solovky!“ Ta slova nejsou tak docela moje. Opakuju je po Jekatěrině Olické, v jejíchž vzpomínkách jsem si je přečetla. Mladičká Olická jimi v roce 1924 uvítala svůj první trest za příslušnost ke straně socialistů-revolucionářů. Bolševici tehdy levicovou opozici izolovali právě na Soloveckých ostrovech, v několika odlehlých poustevnách, kde si političtí vězni zpočátku uchovávali jistá práva, ba privilegia – na rozdíl od jiných „kontrarevolucionářů“ a obyčejných kriminálníků držených v klášteře. Olická doufala, že se tam seznámí se zkušenějšími kolegy. Našla je zlomené po marné vzpouře proti zostření režimu, která skončila zastřelením šesti z nich.
Význam, který do slov Olické vkládám já, s tím původním nemá nic společného. Odjíždím z hlučného velkoměsta do ticha strohé severní přírody, která ostrostí barev útočí na oči, vůněmi trav na věčně ucpaný nos. Solovky volím i proto, že se dají obsáhnout, křížem krážem prochodit – od jižního mysu Pečak to na severní pobřeží je sotva třicet kilometrů. A tak celé dny chodím. Mokřady a slatě uprostřed Velkého soloveckého ostrova blíž k moři střídá suchá písčitá půda, co přechází v lem z narůžovělých valounů. Osiky a břízy ustupují stále přikrčenějším borovicím porostlým lišejníky.
Chodím po cestách a pěšinách, které tu před mnoha staletími v borůvčí a keřících šichy vyšlapali mniši a po nich i nedobrovolní obyvatelé ostrova. Nemůžu na ně nemyslet, když se blížím k Sekyrové hoře provrtané masovými hroby – v kostele-majáku na vrcholku byla přísná korekce pro narušitele vězeňského režimu; střílelo se tam. A já si za nic nedokážu vybavit, kde jsem četla, jak se v jeho zdech k sobě choulila prokřehlá těla. Nemůžu na ně nemyslet, když pokračuju dál do Savvaťjeva, kde si svůj trest odpykávala Olická. Nemůžu na ně nemyslet ani cestou podél Dlouhé zátoky na Reboldu, odkud se vězni přepravovali na ostrov Anzer a kde dnes pytlačící rybáři na šňůrách z ostnatého drátu jako rozstříhané prádlo suší mořské řasy. Tu opuštěnou cestu měl rád vězeň Dmitrij Lichačov, který o solovecké přírodě napsal, že mu pomohla uchovat si duševní zdraví a že se nacházela jakoby mezi nebem a zemí. Celou tu cestu prošel prý jednou. Já se na ni – hypnotizovaná ocelovým mořem na konci – vydávám pokaždé. Sbírám houby a sem tam seberu i nějaký kámen. Všechny jsou solovecké, všechny mají paměť.