Karel Havlíček je dodnes oceňován pro svou kritiku panslavismu a politický realismus. Zároveň ovšem odmítal samostatnost Slováků a českým Židům vzkázal, že se mají vzdát jak svého židovství, tak německého jazyka – jinak jim dveře českého národa zůstanou uzavřeny.
Zatčení Karla Havlíčka Borovského před deportací do Brixenu. Reprodukce Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Byla to jedna podle současných i pozdějších čtenářů nepříliš vydařená sbírka – a jedna z literárního hlediska velmi přesná a drtivá kritika. To zní jako osnova banální příhody, která se při troše štěstí a přesahu dostane do učebnic literární historie. Recenze Karla Havlíčka Borovského na knihu veršů Siegfrieda Kappera České listy (1846) se ale zapsala nejen do literárních dějin. Stala se místem paměti ve vzájemných vztazích Čechů a Židů. Zakladatelská postava české žurnalistiky a české literární kritiky, ale také českého národního hnutí a podle Masaryka klíčová osobnost pro formulaci základů české politiky zde vzkázala Židům: pokud chcete být Čechy, musíte přestat být Židy. Recenze na zapadlou sbírku ne zcela právem zapadlého autora tak předznamenala jeden z ústředních problémů českého národního liberalismu, s jehož variacemi se možná potýkáme dodnes. I proto má smysl se k této epizodě vracet.
Anděl s plamenným mečem
V Havlíčkově posouzení Kapperových Českých listů nešlo jen o literární kvalitu veršů, již Havlíček dokázal svým kousavým způsobem až na jeden aspekt dobře vystihnout. Literární zhodnocení totiž předznamenal rozsáhlou úvahou o vztahu Čechů a Židů, jejíž pointou je vylučující gesto: „Při izraelitech se nesmí jen ohled bráti k víře a náboženství, snad tak, jako by Čechové co do víry i katolíci, i protestanté, i mosaité [stoupenci židovského náboženství – pozn. autora] i snad mohamedáni být mohli, nýbrž hlavně také k původu a národnosti. A jak tu mohou izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického? To můžeme dříve Němce, Francouze, Španěle, Angličany atd. atd. k národu svému počítati než židy, neboť všichni tito národové mají s námi větší příbuznost než židé (…) nelze zároveň míti dvě vlasti, dva své národy a dvěma pánům sloužiti, toť bohdá dokazovati nemusíme. Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být židem.“
Masaryk, když má tuto pasáž komentovat ve své knize Karel Havlíček (1896), vytýká svému oblíbenému autorovi nekoherenci: zatímco jinde vymezuje národ jazykem, zde příbuzenstvím. Zdá se však, že tato představa nekoherence je u Masaryka jen dílem příliš přejícího čtení. Ze samotné recenze i z jiných Havlíčkových textů plyne, že jazyk vnímá buď (častěji) jako nejhmatatelnější ukazatel „přirozené“ identifikace, anebo jako vědomou, ale výlučnou volbu, takovou, která rozhodne o všem. A právě toto pojetí jazyka je zdrojem druhého vypovězení, které Havlíček vůči Kapperovi uplatňuje: pokud chce skutečně být Čechem, musí se zříct němčiny. Kapper – Havlíčkovými slovy – „skoro na každé stránce svých básní jest hotov skoro všecko obětovati“ a Havlíček mu s jistou poťouchlostí, která je pro jeho psaní většinou sympaticky charakteristická, neváhá poradit, jakou konkrétní oběť má položit: „Opravdovému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech jistě napadnouti nemůže, aby básnil německy.“ Jestliže tedy Kapper paralelně s Českými listy vydal několik dalších básní v německém jazyce, podle Havlíčka tím usvědčil sám sebe z falešnosti.
Pokud se vůbec mohl Žid v tomto Havlíčkově pojetí stát Čechem, mělo to pro něj znamenat především dvojí negaci. Musel říct ne svému židovství a také němčině jako byť i jen alternativnímu jazyku. Na cestě k češství proti Kapperovi stál anděl v podobě Havlíčka – a držel zdvojený plamenný meč etnicity a jazyka, kterým jej odháněl.
Ani zkažení, ani naši
Ve své recenzi nebyl Havlíček nekoherentní z důvodu, který u něj chtěl vidět Masaryk, ale spíš kvůli řešení, jež Kapperovi navrhoval. Z českého národa jej sice vyháněl, zároveň ale zdůrazňoval, že proti Židům on ani celý český národ nic nemá a přeje jim jejich vlastní svébytnost. Snažil se, patrně upřímně, chápat jejich nevýhodnou situaci – o čtyři roky později koneckonců napsal text o emancipaci Židů, kde se jich plamenně zastal proti tvrzením o jejich zkaženosti s tím, že má být vzato v potaz, jak dlouhými staletími diskriminace a útisku prošli. Jsou-li v nich nějaké „nectnosti“ vypěstované staletími útlaku, jistě je po kratším či delším období svobody „odloží“, protože tyto nectnosti jednoznačně „neleží snad již v povaze kmene izraelského (každý národ zajisté jest stejně ctnostný a nectnostný)“. Jenže zároveň s deklaracemi sympatií nacházíme v recenzi na Kappera nedomyšlenost a uštěpačnost: když už Židům „mysli jejich tak zmalátněly“, že nepěstují svůj „přirozený“ jazyk, tedy hebrejštinu, mají se prý připojit k Němcům, protože němčinu si už stejně nejvíce osvojili. Co na tom, že proti integraci do německé kultury lze použít úplně stejný argument „příbuzenstvím“, který Havlíček použil o něco výše při argumentaci proti integraci Židů do českého národa. Nemluvě o úvodní jízlivé poznámce, podle níž Židé v německé literatuře „již hodný pluk tvoří a zvláště jaksi žurnalistiku opanovali (zdá se nám, že víc na škodu než na prospěch německému národu)“.
Ve svém příspěvku do pozoruhodného sborníku Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty (2012) připomněla historička Kateřina Čapková zdánlivý paradox: o generaci mladší Neruda, autor plnokrevně antisemitského pamfletu Pro strach židovský (1869), měl na rozdíl od Havlíčka pro Kappera slova uznání. Naopak Havlíček je podle Čapkové nepřijatelný nejen tam, kde vyhání Židy z českého etnicky vymezeného národa, do nějž podle autorky Kapper nikdy nechtěl patřit (neboť jeho láska patřila společné vlasti Čechů, Němců a Židů); problematické je i to, jakým způsobem se Židů zastává: přebírá přitom totiž tezi o jejich „zkaženosti“. V rámci své benevolence tak Havlíček šířil stereotypy, které se staly základem špinění Židů a jejich zakletí do „židovské otázky“, pro niž pak antisemité nacházeli různá „řešení“…
Křiklavá a čistá poezie
Jenže vedle otázek po rámci literární kritiky je tu samotná recenze. A ta je v zásadě přesvědčivá, zvlášť pokud si vyhledáme původní Kapperovu knihu (v knihovnách je to obtížné, vyšla po své první publikaci už jen jednou, v roce 1883; je nicméně celá na Google Books). Havlíček rozlišuje lyriku na „citlivou“ a „křiklavou“, přičemž „citlivá“ mu znamená totéž co autentická a opravdová. „Křiklavá“ lyrika je naopak „surogátem poezie“, nahrazujícím hluboké procítění řvavou stylizací. Slavista Jindřich Toman může mít pravdu, že tento protiklad se dal snadno napojit na řadu dichotomií, které na Západě vylučovaly židovství z kultury jako neautentické, odvozené, neschopné citu a intelektualistické, a že představuje „privilegia křesťanského bílého muže na schopnosti estetického citu“. Těžko se ale zbavit dojmu, že to je zároveň plodná dichotomie, která dobře poslouží nejen pro kritiku Kappera, ale i mnohého českého nacionalisty – a že ji Havlíček dokázal používat obojím způsobem.
Jak připomíná Milan Uhde, Havlíčkova kritika není odsouzením, jaké adresoval třeba Tylovu Poslednímu Čechu (1844). Vyloučení se ale projevuje i tam, kde je Havlíček vlídnější – když říká, že verše popisující autorovo židovství jsou na rozdíl od těch, kde se hlásí k češství, zdařilé. Podle Uhdeho jsou přitom srovnatelně nevydařené oba aspekty Českých listů a za Havlíčkovou selektivností je jasný záměr: vykázat židovství z české literatury.
Havlíček i Uhde mohou říkat, co chtějí, ale ve sbírce jsou i silná místa, kde Kapper mluví velmi přesvědčivě. Jsou to fragmenty básní, někdy i jednotlivé verše spíš než celé básně. Především jde o pasáže, kde básník mluví z pozice mezi dvěma světy: jako český Žid, jenž do země, kterou miluje, tak zcela nepatří. „Nezpěvná byla duše má i těsná,“ píše na jednom místě a na jiném apostrofuje básníka Václava Bolemíra Nebeského, propagátora česko-židovské vzájemnosti: „Ty mlčíš? (…) neznáš boly rmutné:/ milovat vlast a být v ní cizincem!“
V jedné Kapperově básni čteme: „Tak jsem chodil/ po cizím břehu,/ každému jsa cizím,/ jak každý i mně byl cizí;/ hřbitov se procházející/ nadějí zbledlých,/ vězení bloudící/ myšlének poutaných;/ vybledlý stín jen/ tvořivé mé vůle.“ Je to „křiklavá“ poezie? Možná ano, ale zcela jistě je také „citlivá“, odráží jazykem své doby důležitý pocit, bohužel výstižný i pro pozdější dění. Pocit, který možná nelze vyjádřit bez jisté „křiklavosti“. Je škoda, že právě pro tento pocit neměl Havlíček pochopení, že se na něj nedokázal napojit a obohatit své pojetí češství o vnímání perspektivy těch, které vylučuje. Musel jeho etnický nacionalismus znamenat hluchotu?
Myslím, že Havlíček mohl najít s Kapperem společnou řeč. Když totiž formuluje svůj slovesný ideál, používá překvapivě sousloví, které později získalo velmi specifický (a poněkud odlišný) význam: „čistá poezie“. Za její projev prohlásil pohádky Boženy Němcové, což nám možná napovídá o jeho estetice víc než samotné adjektivum: „čistá poezie“ je poezie, která strhne, kde estetika a „citlivost“ básně převáží ostatní zřetele; poezie, která vytrhne z běžného vnímání a dostane nás do jiného světa. V dobové české literatuře najdeme jen velmi málo textů, které odpovídají takovému vymezení. Vedle pohádek Boženy Němcové se k takovým dílům o pár let později bezpochyby zařadil Havlíčkův vlastní Křest svatého Vladimíra (psáno zřejmě 1852–1855, vydáno 1877). Humor, ba výsměch se v tomto díle (a v některých jeho epigramech) stal takovým momentem „čisté poezie“. Havlíček ale, pokud vím, nikdy nerozeznal patrně největšího představitele tohoto ideálu v českém písemnictví své doby: Karla Hynka Máchu, odmítnutého pár let před Havlíčkovým vstupem do veřejného života českou kritikou takřka unisono. Na rozdíl od Kappera, který byl ještě před vydáním svých Českých listů prvním překladatelem Máje do němčiny (1844).
Plamen musit udusiti v sobě
České listy nebyly ojedinělou sbírkou básní a Havlíček ve své recenzi nepolemizoval zdaleka jen s jejím autorem. Reagoval na debatu, která se rozvinula v polovině čtyřicátých let o možné účasti Židů na českém národním hnutí. Ironizuje zde Nebeského, který v sérii článků v České včele exaltovaně hájil vstup Židů do českého národního hnutí. Jak připomíná Václav Petrbok, Nebeského filosemitismus byl plný romantických a mesiášských projekcí inspirovaných především Herderovou vizí zvláštní role Židů i Slovanů, která se měla připojením Židů k slovanskému hnutí jaksi potvrdit. V tomto kontextu se Havlíčkovo odmítnutí Kappera stává mnohem srozumitelnějším: Nebeského postoj Havlíček v recenzi odsuzuje jako „excentrickou choutku“ a dost nešetrně naznačuje, že Nebeský mohl být utajeným spoluautorem Kapperových veršů. Jenže obraz česko-židovského sblížení nepřicházel jen od exaltovaného romantického básníka, jehož imaginace znásilňovala reálné Čechy i Židy do podoby romanticko-mesiášských přízraků. Židovský publicista David Kuh psal ve stejné době jako Nebeský: „Jen přátelského slova je potřebí a Žid vycedí krev svou pro toho, kdo mu ukázal srdce laskavé. On nežádá mnoho, málem je spokojen, jen tu lásku a uznání, které člověk od člověka požadovati může dle práva svatého.“ A dále: „Žid musí nevyhnutelně přilnout k nějaké národnosti, sám co národ státi nechce a nemůže.“
Pokus o sblížení narušila a zároveň akcelerovala jiná zkušenost: pogromistické protižidovské násilí v roce 1844. Protesty dělníků proti zavádění strojů a snižování mezd ze strany židovských továrníků se obrátily proti celé židovské komunitě, která zůstala v Praze osamocena, chráněna pouze neoblíbenou policií a armádou. „Naši kultivovaní a vzdělaní Češi nevěděli nic lepšího než otevřeně ukázat svou omezenou a hrubou nenávist k Židům, obviňujíce všechny Židy, jako jedno tělo, z podvodu… Ach Češi, voláte po svobodě a nezávislosti v době, kdy se sami zbavujete lidskosti, kdy jste klesli na úroveň dravých zvířat.“ Kuh skončil tak, jak Havlíček českým Židům doporučil: přidal se k Němcům a byl pro některé své výpady (zejména pro kritiku pravosti Rukopisů skoro třicet let před Masarykem) nenáviděn českým vlasteneckým světem.
Protižidovské násilí reflektuje i jedna z Kapperových básní, nadepsaná prostě V srpnu 1844 a oslovující „vlast“ z pozice odvrženého syna: „Tě miloval, tys bohyní mu byla!/ Ty vírou, láskou, nadějí! – Ó žel!/ Tys krásný sen mu sama zakalila,/ ranivši jej, když obejmout tě chtěl.// Ach jsou to boly neznané a rmutné/ toužebným hledat okem hvězdu svou,/ vidět ji zhasínat – a státi smutně/ co sirotek s planoucí láskou svou.// A opuštěný státi v zemi ledné/ a plamen musit udusiti v sobě./ Mých tváří oheň – ach, on zhasne, zbledne,/ má láska shnije v nečinnosti hrobě.“ Patrně křiklavé. Ale opět – lze tu psát nekřiklavě?
Kapper po drtivé Havlíčkově kritice už původní české básně nepsal, publikoval ale řadu ohlasů jihoslovanské poezie a pohádek. Jan Neruda do jeho nekrologu napsal, že byl „prvním synem českého Židovstva, jenž zasedl na slovanský Parnas“.
Cesta k Velkočesku
Ve stejné době, kdy skrze recenzi Kappera vedl polemiku s Nebeským, ocitl se Havlíček zároveň ve sporu se slovenským národním hnutím. Nepřijatelné pro něj bylo už jen to, že „Češi na Slovensku“ chtějí mít svůj vlastní, odlišný jazyk.
Článek Slovan a Čech bývá v českém kontextu připomínán především jako jasnozřivé varování před rusofilní verzí slovanské vzájemnosti, která by podle Havlíčka znamenala ruské uchvatitelství (dostatečně jasnozřivě tu Havlíček varuje i před uchvatitelstvím Poláků, oněch „Rusů se svázanýma rukama“, vůči Ukrajincům). V Česku – ale rozhodně ne na Slovensku – se však spíše pozapomíná, že tento text zároveň obhajuje malé české uchvatitelství: vůči Slovákům. „Kdo by si byl pomyslil, že se 1845 p. Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým, ostatně dosti nepatrným lidem (…) podaří místo velikého spojení všech Slovanů odtrhnouti Slovensko ještě od nás ostatních?!“ Hořké stížnosti na to, jak si Rusové myslí, že se Češi poruští, a Poláci zase, že se popolští, znějí vedle Havlíčkova nepřijetí slovenského osamostatňování a jeho představ o jednom národě žijícím v Čechách, na Slovensku, na Moravě a ve Slezsku obzvlášť pozoruhodně.
Není náhoda, že Masaryk věnoval Havlíčkovi rozsáhlou knihu (často přecházející v komentované přetiskování mnohastránkových pasáží z Havlíčkových textů, takže autoři posléze jako by splývali). Havlíček totiž pochopil už padesát let před Masarykem, že jsou jen dvě cesty, jak si může malý a nesamostatný národ jako Češi získat velikost: zvětšit se přičleněním Slováků a proměnit kulturu a vzdělání v politické bitevní pole. Obojí přineslo výsledky; nezdá se ale, že by to vůči Slovákům nebo vůči kultuře bylo bez násilí. Kultura byla zapřažena do toho, co maďarský politický myslitel István Bibó posléze označil za neustálé národní sebevykazování – jako by nejen neměla autonomii, ale ani neexistovala kvůli sobě samé, nýbrž proto, aby sloužila neustálému a zamindrákovanému národnímu sebedokazování. Mnoho prostoru pro „čistou“ či „citlivou“ poezii taková situace nenechává, spíš pro onu „křiklavou“. A pokud jde o Slováky, ti se právem cítili zneuznáni ve své samostatnosti – a dvakrát to pak Čechům ve 20. století vrátili.
Nakonec se možná zdá, že Havlíček byl paradoxně Masarykovi vzorem i ve vztahu k Židům. Jan Patočka zaznamenává, jak roku 1905 šokovaly Masarykovy názory Čechožidy, usilující o asimilaci Židů a pokládající Masaryka pro jeho heroický boj proti antisemitismu během hilsneriády za autoritu. Jako zradu vnímali Masarykovy sympatie k sionismu a naopak nedůvěru k údajné „polovičatosti“ integrujících se Židů. Jako by se tu opět vracela představa národa coby výlučného vztahu, v němž „nelze mít dvě vlasti a sloužit dvěma pánům“, ač Masaryk byl nepoměrně taktnější a otevřenější…
Možná, že Havlíčkovo napětí mezi vylučováním Židů z národa a obranou jejich emancipace předjímá i Peroutkovy známé články o Židech, které zdůrazňovaly povinnost zastat se českých Židů (těch, kteří si zvolili češství oproti němectví), ale za cenu toho, že se sami zřeknou solidarity s Židy rumunskými a německými. Zároveň ovšem Peroutka vyjádřil pochopení pro německý antisemitismus jako reakci na přílišný židovský vliv na německou literaturu a žurnalistiku („polévka byla přesolena“). Šéfredaktor Respektu Erik Tabery v debatě o těchto článcích tvrdil, že Peroutka byl v době druhé republiky jeden z mála, kdo se českých Židů vůbec zastal a že forma zastání odpovídá duchu doby. Asi to je pravda – ale co říká takové „zastání“ o politické kultuře, která ho zplodila? Tedy ne o druhé republice, ale o českém národním liberalismu, který tu Peroutkovými ústy v těžké době mluví.
Nejsme tak daleko
Pro nás je nicméně příliš snadné být spravedliví z tak velké časové vzdálenosti a přísně soudit „nehorázné“ názory a výroky z jiných dob. Je snadné se upnout k neúspěšné historické alternativě, jakou bylo například neetnické zemské vlastenectví, a přehlížet její problematická místa. Jak připomněl Karel Kosík, etnický nacionalismus 19. století měl přes své vylučující dopady také emancipační rozměr: patrně jen díky němu se čeština stala plně rozvinutým jazykem, schopným emancipovat své mluvčí z nižších vrstev k vyšší kultuře. Vítězství „zemského vlastenectví“ by mělo patrně konzervativní důsledky a nejspíš by vedlo k udržení mnohem hlubších sociálních rozdílů charakteristických pro často idealizované „staré časy“.
Nemá smysl vytrhávat Havlíčka nebo i Nerudu z čítanek a ikonický obrázek „národního obrození“ zaměnit za démonizující líčení „zavrženíhodného nacionalismu“. Havlíček zůstane velkým básníkem-satirikem a velkým liberálním novinářem. Jeho liberalismus ale měl jasné základy i limity v etnickém nacionalismu. Pokud chceme rozumět minulosti, musíme rozumět tehdejším dilematům – ale také tomu, kam jednotlivé odpovědi na tato dilemata historické aktéry zavedly. Třeba s překvapením zjistíme, že od nich nejsme tak daleko, jak bychom si rádi mysleli. Možná jen ona vylučující a zahrnující gesta zaměřujeme jinam a děláme je jiným způsobem.
Autor je politolog a publicista.
