„Studium literatury nezachrání žádného jednotlivce a nezlepší žádnou společnost,“ píše ve své slavné knize Harold Bloom, „Shakespeare nás neučiní lepšími, stejně jako nás neučiní horšími, ale možná nám pomůže, jak se uslyšet, když mluvíme k sobě samým.“ Může literatura činit víc než jen zaplňovat čtenářovu samotu? Dokáže být morálně relevantní, nebo stojí mimo dobro a zlo? S literárním teoretikem Josefem Šebkem jsme mluvili o tom, že by literatura měla „testovat hranice společensky přijatelného“. Filosof Ondřej Beran dochází v analýze jednoho pozapomenutého románu k tomu, že narativní literatura dokáže něco, co teoretickému pojednání chybí. Spisovatelka a filosofka Iris Murdochová přímo pojmenovává úkoly, které literatura převzala po filosofii – má nás vyzbrojit proti konejšivému fantazírování nebo znovuobjevit cit pro neprůhlednou členitost našich životů. A přestože opravdové umění má podle Murdochové „posilovat, aniž by konejšilo“, v textech autorů, které jsme přizvali k promýšlení etických aspektů literatury, dochází i na útěchu: Jan Kolář píše o tom, že literatura vrací důstojnost směšným bytostem, Martin Pokorný o pochopení pro hříšníky a Nora Hämäläinen tvrdí, že literární texty činí i bezvýznamné či zatracené životy představitelnými, abychom nad nimi mohli truchlit. Literatura se v těchto náhledech ukazuje jako místo ustavičných střetů mezi morálkou a realitou – jako specifický způsob vyjadřování, na který je třeba klást morální nároky, a zároveň jako soubor hlasů, jenž bez přestání zpochybňuje jakékoli předem dané etické předpoklady, s nimiž k němu přistupujeme.