Vznosné křivky zábradlí

Ornamentální archeologie W. G. Sebalda

Literární dílo W. G. Sebalda, jehož součástí jsou často fotografie nebo jiné obrazové přílohy, má výrazně ornamentální charakter. Přebujelost, pokroucené linie a do sebe zavinuté odkazy, které si s ornamentem spojujeme, se stávají principem i tématem jeho psaní. Sám si přitom kladl otázku, do jaké míry jsou „jisté stylistické dovednosti bludným počínáním“.

„Toulal se opuštěnými nedělními ulicemi s fotoaparátem a pořídil stovky takzvaných scén z periferie, jak jsem jí říkal, které svou prázdnotou, jak jsem pochopil až později, přesně odpovídaly tehdejšímu zpustošenému stavu mé duše,“ čteme v Sebaldově románu Austerlitz (2001, česky 2009). Na řadu čtenářů by tato dílčí charakteristika mohla působit jako synekdocha sebaldovského psaní: vypravěč kreslí svůj melancholický autoportrét skrze podobnost s kýmsi překvapivě blízkým (neboť jen melancholik rozumí melancholikovi); setkáváme se s flaneurstvím těkajícím mezi lehkomyslným vnějším evidováním a sestupem do nitra duše; je zde inventarizace všeho pomezního, okrajového, intenzivní prožívání pustiny a prázdnoty a konečně i snaha zachytit proces, kdy se pevné tvary věcí a identit začnou proměňovat v ruiny. A samozřejmě fotografie – ty hrají ve všech Sebaldových dílech stěžejní roli.

 

Okraje tmy

Jak každý Sebaldův fanoušek a Barthesův ctitel ví, podoba fotografií, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě