Jedna z věcí, která se lidem kolem squatu Klinika opravdu povedla, bylo vyvolání veřejného ohlasu nad slovy jednoho z aktivistů o potřebě „demokratizovat soukromé vlastnictví“ namísto jeho fetišizace. Vystrašilo to leckoho, od Václava Klause až po „odborníky na politický extremismus“. Dodnes se to spojení objevuje v bizarních souvislostech, třeba v útocích na Piráty, kteří s tímto výrokem – bohužel – nemají moc společného. Je tak vlastně docela nečekané, že se nakonec Klinika zasloužila i o ochranu vlastnických práv. Když soukromý exekutor okradl jednu účastnici kolektivu o 360 tisíc korun v podobě svérázně stanovené „odměny“ za vystěhování, aktivisté se proti této svévoli soudně bránili a nakonec svou při dotáhli až k Ústavnímu soudu. Ten částku vydělil šestatřiceti, čímž odměnu exekutora snížil na deset tisíc, a prohlásil, že argumentace, „kterou použil soudní exekutor a následně převzal i exekuční soud, je z ústavněprávního hlediska v příkrém rozporu nejen s judikaturou Ústavního soudu, relevantní komentářovou literaturou a standardními metodami interpretace práva, ale také s obecným principem elementární spravedlnosti“. Zbývá jen dodat, že podobných zneužití moci je exekutorská praxe plná, jen málokdy se ale dostanou až k Ústavnímu soudu. Že tato situace české ochránce soukromého vlastnictví nepobuřuje a místo toho vyskakují jak čertík z krabičky nad výrokem o „demokratizaci vlastnictví“, o nich mnohé vypovídá.