Divadlo v Dlouhé připravilo adaptaci prózy Světlany Alexijevičové, v níž běloruská nobelistka zpracovává skutečné výpovědi lidí z období po rozpadu Sovětského svazu. Před inscenací Konec rudého člověka stojí těžký úkol: jak načrtnout charakter ruské kultury devadesátých let, a přitom se vyhnout schematizaci.
Držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová ve své próze Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (2013, česky 2015) těžila z rozhovorů vedených se stovkami obyvatel bývalého Sovětského svazu. Orálněhistorická metoda jí však nesloužila k ověření dějinné pravdy, ale ke spletení nového příběhu, jenž by dokázal lépe vylíčit mnohovrstevnatou zkušenost lidí za bývalého režimu. Jak sama o knize říká: „Je to rekonstrukce citů, nikoli událostí.“ Mísí se v ní vzpomínky na šťastná léta strávená v mládežnických organizacích s útrapami ze stalinistických lágrů nebo velkými očekáváními od Gorbačovovy perestrojky. Konec rudého člověka postrádá ucelený narativ a je spíše mozaikou lidských příběhů, jimiž lze z dostatečného odstupu nahlédnout společná témata, mezi něž patří vlastenectví a hrdost na ruskou kulturu, ale zároveň i deziluze ze společenského vývoje jak po druhé světové válce, tak po rozpadu Sovětského svazu.
Závislost a bolest
Slovenský dramaturg …
