Dějiny jako tragikomedie

Držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová ve své próze Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (2013, česky 2015) těžila z rozhovorů vedených se stovkami obyvatel bývalého Sovětského svazu. Orálněhistorická metoda jí však nesloužila k ověření dějinné pravdy, ale ke spletení nového příběhu, jenž by dokázal lépe vylíčit mnohovrstevnatou zkušenost lidí za bývalého režimu. Jak sama o knize říká: „Je to rekonstrukce citů, nikoli událostí.“ Mísí se v ní vzpomínky na šťastná léta strávená v mládežnických organizacích s útrapami ze stalinistických lágrů nebo velkými očekáváními od Gorbačovovy perestrojky. Konec rudého člověka postrádá ucelený narativ a je spíše mozaikou lidských příběhů, jimiž lze z dostatečného odstupu nahlédnout společná témata, mezi něž patří vlastenectví a hrdost na ruskou kulturu, ale zároveň i deziluze ze společenského vývoje jak po druhé světové válce, tak po rozpadu Sovětského svazu.

Závislost a bolest

Slovenský dramaturg Daniel Majling jednotlivé osudy z knižní předlohy spojil do příběhu o ruské rodině z vyšších vrstev. Motiv příbuzenských vztahů, na kterých lze sledovat pnutí ve společnosti, odkazuje nejen na realistická dramata 19. století, ale slouží i k vyprávění soukromých dějin na pozadí velkých politických změn. Dramatizace čerpá z interakcí postav ztvárňujících jak odlišné lidské charaktery, tak pohledy na komunistický režim i na vývoj po jeho pádu. Přestože se postavy během představení vyvíjejí, podávány jsou spíše stylizovaným než psychologizujícím herectvím. Jan Vondráček například svou postavu otce rodiny, majora Alexejeva, představuje jako chřadnoucího alkoholika, u nějž si vybírají daň roky pití i temná minulost. Mluví nakřáplým hlasem, pomlaskává a s námahou se plouží po jevišti, když hledá lahve s vodkou nebo sirky, aby si mohl zapálit cigaretu. Stylizaci podtrhuje i sinavé líčení obličeje. V hereckém projevu klade Vondráček větší důraz na fyzickou závislost a sužující bolesti než na vzpomínky na kruté stalinistické procesy, jichž byl jako mladý voják součástí.

Režisér Michal Vajdička pro svou inscenaci vybral šestnáctihlavý ansámbl tvořený kmenovými herci Divadla v Dlouhé a v některých chvílích se na jevišti mísí až desítka postav. Drama se po celou dobu odehrává ve stísněném obývacím pokoji, v němž se setkávají tři generace. Přestože je pohyb herců prostorově značně omezen, dokáže Vajdička dobře zvolenou kompozicí scény docílit pointy a podtrhnout vyznění situace. Ruch střídají scény intimních promluv mezi několika málo postavami. Divák díky nim může lépe nahlédnout potlačované strasti hrdinek a hrdinů, zároveň tyto momenty slouží k pozdějšímu rozuzlení skrytých rodinných konfliktů. K hladkému průběhu představení si režie pomáhá několika dramaturgickými berličkami. Jako málo uvěřitelná se jeví linka s malým zádumčivým Igorem, který se rozhodne ukončit svůj život kvůli četbě budovatelské poezie oslavující vojáky padlé za vlast.

Pro vyprávění zvolili autoři žánr tragikomedie. Jednotlivá dějství zpravidla začínají odlehčeným výstupem, který se postupně překlopí ve vážné téma. Smích a smutek naneštěstí bývají ostře odděleny a drama nabízí málo prostoru pro hořkosladkou náladu, která by doplňovala deziluzi, jíž postavy v průběhu hry procházejí. Humor je navíc často tvořen až křečovitým opakováním několika replik, jako u Alexejovy ženy Marusji Ivanovny, která při konfrontaci s problémem opakuje, že ji trápí migréna. Na škodu je i to, že se autoři nevyvarovali lidového utahování si z homosexuality. Úderné hlášky a situačně vypointované vtipy ale fungují. Dále je potřeba vyzdvihnout výkon Pavla Neškudly, který zvládl obě polohy své postavy: žárlivého nápadníka a mstivého fušera. Ve svém hereckém projevu tak mistrně propojil jak tragickou, tak komickou složku celého vyprávění.

Materialismus versus duchovno

Tuzemská dramatizace čte Alexijevičovou prizmatem naší komunistické minulosti a vztahu k Rusku. Ze současného pohledu je mnohem aktuálnější druhá polovina představení, odehrávající se v devadesátých letech po nástupu tržního hospodářství – období nových dravých ekonomických vztahů parazitujících na střední třídě, kam patří i rodina Alexejevů. Symbolem doby je pak svérázné podnikání, jehož hlavním cílem je individuální zisk na úkor většiny. Smích vzbuzuje móda devadesátých let – barevná saka s vycpanými rameny, bílé ponožky v mokasínech a trvalá. Zajímavým motivem je i dehonestace jednotlivce v nových médiích a televizních pořadech prahnoucích po lidském neštěstí.

Kromě historického čtení se inscenace pokouší tematizovat hlubší „metafyzickou“ podstatu lidství. Autoři vycházejí z opozice materialismu a duchovna, přičemž první kategorie představuje zlo a druhá dobro. Materialismus je symbolicky zastupován komunismem, z jehož pojmosloví vychází, ale i jeho zločiny. Oproti takto pojatému materialismu stojí duchovno, jež má každého jedince převyšovat a dávat mu jasný životní směr a smysl. Například major Alexejev na konci svého života čte potají Bibli. Nábožensky založenému Jurijovi pomůže víra odpustit své ženě Leně, která jej i přes jeho dobrosrdečnost nemiluje a spustí se s kriminálníkem. Tuto opozici nelze číst jako hlubší kritiku komunistické ideologie, má spíše dramaturgické opodstatnění – pomáhá dotvářet ideový konflikt jednotlivých postav. S duchovnem se pojí i Borisův idealismus a důvěra v demokratizační změny na počátku devadesátých let. Boris se staví proti přízemnímu a pragmatickému počínání zbytku rodiny a zejména proti své tchyni Marusje Ivanovně, která se nechce smířit s rozpadem mocenského bloku. Přestože je divákovi ukázáno, že její nazírání na legitimitu Sovětského svazu po druhé světové válce formovala drsná zkušenost útěku před nacisty, i kvůli karikaturnímu ztvárnění je odsouzena k mravnímu zavržení.

Zcivilizování rudého člověka

Nadbíhání jedné historické paměti na úkor druhé zbytečně podráží nohy celkovému vyznění. Do očí bije finální scéna, v níž se potkávají dva bývalí Irinini nápadníci. Někdejší voják Pavel díky emigraci na Západ nabyl dobrého vzdělání a stal se slušným a skromným člověkem, naopak Sergej, který zůstal v Rusku, je hamižný podnikatel, jenž se neštítí jít proti své rodině. Pokud se po celou dobu dařilo ilustrovat mnohost zkušeností a docházet k hlubší analýze jednání postav, v tomto okamžiku inscenace selhává. Divákovi předhazuje laciný mýtus o potřebě pozápadnění (čti zcivilizování) „rudého člověka“, ať už to znamená cokoliv.

Michalu Vajdičkovi se spolu s dalšími tvůrci povedlo vytvořit divácky přívětivou činoherní inscenaci, která věrna předloze nesklouzává ani k rusofobii, ani k moralizujícímu antikomunismu. Střídání tragična a humoru spíše pomáhá udržovat rytmus a dynamiku bezmála tříhodinového představení, než že by utvářelo svébytnou autorskou poetiku. Jevištní atmosféra tak čerpá především z živých dialogů mezi herci a upozaďuje možnosti scénografie, hudby a světel. Inscenace však beze zbytku splnila úkol, který si předsevzala: zprostředkovává odlišnost historických zkušeností, kriticky reflektuje společenský vývoj po rozpadu Sovětského svazu, a co víc – divák se u toho všeho nenudí.

Autor studuje bohemistiku a historii na FF UK.