Válka na Ukrajině začala už před víc než dvěma měsíci, a zatímco se humanitární krize prohlubuje, přemýšlejí novináři o tom, jak předat zprávu o hrůznosti aktuálního dění, aby diváka ještě zasáhlo. Rozstřílené domy, mrtvá těla, hromadné hroby… to vše už jsme viděli, už z toho nemáme špatné spaní a do oběhu se vrátilo oblíbené české téma „sami máme málo“.
Bídu a neštěstí celých národů většina z nás vídá po mnoho let jen na obrazovce – ve zprávách, u nichž mnozí nota bene večeří. Adornovu znepokojivou otázku, jak je možné psát básně po Osvětimi, jsme odložili na regály knihoven, zatímco pulty knihkupectví oplývají bestsellery o Osvětimi, psané autory od Austrálie po Portugalsko. V nakladatelských anotacích obvykle čteme slova jako „silný příběh“, „vezme za srdce“, „mistrně napsaná kniha“ nebo „podle skutečnosti“.
V knihách na regálech se lze dočíst o sporech, které se vedou o tom, co Adorno svým výrokem, že psát nějakou báseň po Osvětimi je barbarské, přesně myslel. Slovo barbarské podle některých onomatopoicky napodobuje nesrozumitelnou řeč cizinců, která Řekům zněla jako „bar bar bar“, blábol. Pokud to, čemu se říkalo kultura – mínil Adorno nejspíš –, vydalo takový plod, jakým byl holokaust, může být literatura nadále jen barbarským skřekem, neartikulovanou řečí trýzněné duše. Bestsellery o Osvětimi sice na jednu stranu podle svých autorů uchovávají historickou paměť, na druhou však nevýslovnou hrůzu, kterou právě nemáme zapomenout, překrývají umně sestavenými slovy a tím ji činí snesitelnou. Čte se o ní jedním bar bar bar dechem.
Na konci dubna se v Praze konalo pocovidové setkání s brazilským spisovatelem Bernardem Kucinským, jehož román K. s podtitulem Příběh jednoho hledání u nás vyšel předloni. Kucinski, povoláním novinář a univerzitní profesor, se v něm už jako důchodce vypisuje z traumatu, které v jeho rodině zanechalo zmizení jeho sestry s manželem v době brazilské vojenské diktatury. Otec, tak jako Kucinski původem polský Žid, v románu hledá zmizelou dceru a vyčítá si, že místo aby vnímal okolní svět a dokázal včas rozpoznat nebezpečí, v němž se dívka ocitla, věnoval veškerou pozornost „přátelům, spisovatelům píšícím v jidiš – mrtvém jazyce, jímž mluví už jen hrstka starců“.
Dnešní Buči a Mariupoly nám znovu zblízka kladou otázku, co to je literatura a jak s jejím potenciálem nakládáme. Co z toho, co píšeme a vyučujeme, prohlubuje naše lidství a činí nás citlivějšími k druhým lidem a jiným kulturám, a co naopak jen naplňuje požadavky neosobního systému a jako takové není ve skutečnosti kulturou, nýbrž barbarstvím? A nejsme to nakonec my „kultivovaní“, o nichž mluví obraz, který se opakovaně objevuje v dílech George Steinera: lidé zahledění do vlastních a cizích písmen natolik, že přeslechnou či oslyší křik bolesti v reálném světě?
Když na dvorku pozoruji ukrajinské děti z Charkova či Kramatorsku, děsím se toho, kolik z nich nikdy nezjistí, kde se uzavřel život jejich otce či starších bratrů. A z hlavy mi nejde Kucinského povídka Poslední rozloučení, v níž se devadesátiletý otec rozhodne, že má-li sám pokojně zemřít, musí vyprovodit do hrobu svého syna, jehož tělo se nikdy nenašlo. Do rakve nakonec uloží a pohřbí jeho oblek a boty.
To, co vidíme na televizních obrazovkách, bude bolet ještě za sedmdesát let. A dobrá literatura nám dovoluje si na tu bolest sáhnout.
Autorka je překladatelka.