Koncem loňského roku byla v Muzeu dějin literatury 20. století v Moskvě otevřena nová stálá expozice – dvě nevelké místnosti věnované Andreji Platonovovi. V první, světle modré, jsou vystaveny předměty ze spisovatelova bytu – kožená pohovka, sekretář a na něm pod plastovým poklopem maličký talisman (čertík, co ukazuje dlouhý nos) vedle rozevřené knihy s věnováním autorově ženě. Spolu s fotografiemi, dopisy a dobovými vydáními Platonovových próz mají návštěvníka vtáhnout do autorova soukromí – vždyť přece byly jeho svědky! Míjím ty kusy těžkopádného nábytku, který teď opuštěně a bezúčelně stojí za bariérou z tenkého prověšeného provázku. Jsou mrtvé, přitom věci v Platonovových textech bývají živé a mají duši. Nikdy jsem nechápala tento druh fetišismu, zbožné uctívání hmotné pozůstalosti spisovatelů, jejich psacích stolů, jež mají vypovídat o náročné tvůrčí práci. Stůl jako stůl.
O druhé místnosti se v anotaci k expozici tvrdí, že při vstupu do ní se návštěvník ocitá uvnitř Platonovových děl. Trochu se leknu, když si to přečtu. Představím si jámu, již hloubí Platonovovi bláhoví snivci pro základy budoucího paláce proletariátu, jámu, která se pro ně stane hrobem; anebo poušť a v ní ztracený národ, holčičku, která objímá matčiny kosti; anebo hluboké jezero, do něhož odchází zvědavý hrdina a po něm i jeho zklamaný syn. Ne, tam se rozhodně ocitnout nechci. Autoři expozice jsou k návštěvníkům milosrdní, soustředí se na Platonovovo rané vizionářství, na propojení jeho psaní s prací inženýra, na šetrné osvojování přírody technikou. A přece těsně předtím, než opustím tuto místnost (tentokrát tmavě modrou), projdu kolem nenápadné instalace Nikolaje Nasedkina, kolem hnědé hromady na hrubě stlučeném stole – je to hlína vykopaná z oné stavební jámy-hrobu. Raději se u ní moc dlouho nezdržuju, ještě mě zasype. Vycházím do světlého prostoru, který s tím Platonovovým už nemá nic společného. Nemá?
O pár dní později si na stránkách Rádia Svoboda přečtu článek rusko-amerického filosofa Michaila Epštejna o vztahu Platonovových textů k dnešní válce. Víc než o ně v něm jde o to, jak si je (a především Čevengur, román o krachu komunistického ráje budovaného ve stepi skupinkou ztracenců) přečetl eurasijec Alexandr Dugin, který bývá pokládán za Putinova našeptávače. Přečetl si je jako návod k akci – k dotažení toho, co se smyšleným postavám nepovedlo. „Pro nás je Platonov doktrína,“ psal Dugin na samém konci minulého století. „Jako dogma přijímáme čevengurské šílenství a už brzy se vydáme orat sníh.“ Na doslovné vnímání Platonovových próz narazím znovu v interview s jedním mladým ruským filosofem, který před pěti lety odjel na východ Ukrajiny budovat separatistickou republiku, platonovovskou „zemi filosofů“, jak se o DLR vyjadřuje. Země filosofů byl původní název Platonovovy povídky Nezbadatelný člověk, která vypráví o pouti samorostlého vyděděnce po jihu Ruska za občanské války. Jakkoli Platonov něžně soucítí se svými hrdiny, děsí se brutality, jíž jsou ve své omezenosti schopni. Varuje před ní. Rozhodně k ní nenabádá. Platonov nemůže být čten jako ideolog války. „Po smrti milionů lidí umučí živé výčitky nad zemřelými,“ poznamenal si do zápisníku během druhé světové.
Jak napsal jeden můj známý: „Ne, Platonova jim nedáme.“