Nedávno jsem na jedné přednášce musel vysvětlovat, že tzv. hudební myšlení není jakékoli myšlení, jež se libovolným způsobem zabývá hudbou. Bylo nutné posluchače přesvědčit, že minimálně od počátku novodobé hudební teorie je předmět takového myšlení více méně daný – je jím oblast strukturování hudebního díla. Primární doménou uplatnění hudebního myšlení je proto jednak zmíněná hudební teorie, jednak úzce související hudební estetika. A primárním cílem je v souladu s novodobým vědeckým pohledem na hudbu vysvětlovat uspořádání hudebního díla, to znamená v první řadě jeho formu. S tím se však mnohdy pojí častá snaha uchopit i obsah a k jeho prokázání je obvykle nutný mimořádný filosoficko-estetický aparát, který však spíše než dosaženým výsledkem ohromí svou rozměrností a s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude prostý spekulací. Rozměrnost věci neškodí, ale spekulace již ano. Mnohem snadnější a svým způsobem čistší než prokazovat obsah hotové skladby je zabývat se kompozicí z opačné strany, tedy tím, z čeho a jak vznikla. Je to směr pohledu, v němž se diskutované hudební myšlení ukazuje nejlépe, protože je vidět i volba a postupné uplatňování kompoziční metody. Ta prozradí, o co se skladatel opíral, když se rozhodoval, jak při práci postupovat. V důsledku jde o volbu materiálu, jenž bude komponován, a vytvoření mechanismu pro jeho distribuci v čase. A ve většině případů jsou tímto materiálem jednotlivé parametry tónů.
Uplatněním distribuce vzniká struktura určená vzájemnými vztahy mezi prvky, jež fungují podobně jako uzlové body pomyslné sítě. Prvky jsou tóny zasazované do souvislostí a vzájemných vazeb. Analytik se pak ptá, o jaké vazby jde a jak vznikly. Při takovémto rozkrývání kompoziční metody se objevuje i její ideové východisko, ve kterém je možné rozeznat motivace ke komponování a také širší estetické postoje autora. Jinými slovy, lze se pak dozvědět, na jakých základech stojí skladatelovo hudební myšlení, jehož nejpřesvědčivější reprezentací je právě kompoziční metoda. Nabízí se analogie s činností filosofa, protože i ten vytváří myšlenkový systém. Filosof se jeho prostřednictvím snaží vysvětlit nějaký jev nebo problém, skladatel v něm buduje hudební dílo. A v obou případech do tvorby vstupuje světonázor. Ale zatímco filosof má k dispozici jazyk, jenž dokáže uchopovat konkrétní obsahy pojmů, skladatel se pohybuje ve zcela abstraktním světě. I noty zapsané na papíře jsou jen symboly zastupující něco, co je někde jinde, co je myšlené a co se konkrétním teprve stane. A přece je kompoziční metodou nebo obecně povahou samotné struktury možné světonázor vyjádřit, a to i jinak než například odcitováním Internacionály v závěru skladby.
„A mohl byste uvést příklad nějakého závažného světonázorového problému řešeného při komponování?“ zeptal se mě posluchač, který byl podle všeho osloven univerzalistickými teoriemi o fungování světa, v jejichž pojetí jsou běžně čísla něčím kvalitativním. Svět je pak nazírán jako soukolí daných proporcí a ty jsou reprezentacemi různých druhů „harmonií“, které zastupují vztahy mezi věcmi i mezi světem a člověkem. Na tuto otázku jsem ale nebyl připraven, byť úzce souvisí s kosmologií v počátcích hudebněteoretického uvažování a dodnes je tato problematika předmětem bádání i obdivu. A tak jsem začal improvizovat.
Předosvícenecké myšlení, a typicky starověké Řecko, rádo pracovalo s polaritou řádu a chaosu. Řád byl vnímán jako projev nějakého pravidla, chaos jako jeho absence a současně něco, co nemá příčinu a je zbaveno rozumu i smyslu. Představit si strukturu vzniklou uplatněním nějakého pravidla je velmi snadné. Představit si ale chaos, který je opakem uspořádanosti, lze velmi těžko. Jak něco takového vypadá? Negativ to není. Nabízející se analogie mezi chaosem a náhodným procesem neobstojí už jen proto, že všechny známé sebenáhodnější procesy jsou ve své podstatě pouze pseudonáhodné. Důkazem je třeba skutečnost, že je v podobě algoritmů může uplatňovat počítač. Jiná situace ale nastane, pokud za náhodný budeme považovat jakýkoli jev, jehož uspořádanost nejsme schopni nahlédnout. Náhoda se v tomto případě dostává do pozice nadpřirozeného jevu podobným způsobem, jako když si člověk vymyslel rozhněvané bohy, protože si jinak nedokázal vysvětlit hromy a blesky. Další možný přístup k náhodě nabízejí Gilles Deleuze s Félixem Guattarim, kteří tvrdí, že chaos je „prostředím“ všech myslitelných uspořádaností a pravidel.
„Jak by vypadala struktura, která prokazatelně vznikla bez pravidla?“ zeptal jsem se posluchače, který mi položil otázku týkající se role světonázoru při komponování. A dodal jsem, že něčím takovým se zabývá současná matematika i kognitivní vědy a že v tom není nic kosmologického. Měl jsem pocit, že se dotazovaný chystá k odpovědi a že by rád začal s nějakým matematickým modelováním. To bych uvítal. Nakonec se ale neodhodlal a po chvíli ticha si vzal slovo někdo jiný.
Autor je muzikolog a občas komponuje.