Připomenutí z dálky

Horizonty korespondence vězněných

K nejčastějšímu žánru vězeňské literatury patří korespondence. Ať jde o motáky, útěšné listy, milostná vyznání či úvahy, forma dopisu dobře vystihuje situaci vězněného, jenž lačně očekává aspoň kusé zprávy „zvenku“, aby se mohl vztáhnout k horizontu domova. Sám je přitom konfrontován s bezdomovím a radikální vyvržeností.

Když Karel Pecka pojmenoval svůj stěžejní román Motáky nezvěstnému (1990, v samizdatu 1978, v exilu 1980), zvoleným titulem poukázal na dvě zásadní polohy „vězeňské literatury“. První z nich vychází z povahy korespondence jako komunikace mezi pisatelem a adresátem – vězeňská korespondence ovšem zároveň zdůrazňuje asymetrii tohoto vztahu. Pisatele ve vězení omezuje řada pravidel určujících, co, komu a jak může psát, navíc i možnosti jeho soustředění jsou omezené. Oproti tomu pisatel na svobodě bývá často v očích adresáta neukázněný, nevýmluvný a především nepíše dost často. Právě dopisy se přitom výrazně podepisují na vězňově náladě – vězněný často mívá pocit, jako by na něj svět zapomněl. Básník Ivan Martin Jirous tak píše Věře Jirousové dopis „spíš jen tak jako připomenutí z dálky, že jsem na světě“ (Magorovy dopisy, 2005). Adresát ve vězení nezřídka trpí pocitem, že je plně vydán vůli pisatele na svobodě.

Druhou polohu psaní z vězení pak …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě