Komedianti, věda a umělecké dílo - muzikologický deník

Velká posluchárna hostující univerzity vypadala jako kinosál. Byla podlouhlá, bez oken a svažovala se směrem k pódiu. Dovnitř se vcházelo velkými dvoukřídlými dveřmi s kruhovými výplněmi z tmavě modrého skla. Znám je velice dobře. Stejné dveře udržovaly v sále tmu při promítání filmu a přes modré sklo bylo z chodby možné sledovat, co se děje uvnitř. Jako dítě jsem měl pocit, že se kinosál podobá fotoaparátu. Bylo to kvůli malému, před vnějším světem skrytému intimnímu prostoru uvnitř jeho těla, v němž se světlo obtiskuje do emulzní vrstvy filmového pásu. Ovšem přísně vzato, blíže má kinosál k fotokomoře. I tam se za speciálních světelných podmínek zjevuje obraz, byť je k tomu ještě potřeba čirý roztok, do kterého se ponoří fotografický papír a na něm se po chvíli začnou objevovat první rysy tváře nebo čehokoli jiného. Vypadá to jako malý velký zázrak. Pokud bychom tento proces podrobili psychoanalýze a to samé učinili i v případě kinosálu, potažmo filmového umění obecně, výsledek …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě